Na své první psychoterapeutické skupině jsem první půl rok mlčela. A velmi mi to pomohlo.
Do psychoterapeutické skupiny jsem se dostala vlastně náhodou. Žádné akutní problémy jsem tenkrát neřešila. Nevěděla jsem, co mám od pravidelného setkávání s mně neznámými lidmi čekat. Ale byla jsem zvědavá.
Psychoterapeutka, starší dáma v dlouhé sukni, byla vstřícná a otevřená ale dbala na dodržování pravidel. Museli jsme chodit včas a předem omlouvat nepřítomnosti. Na prvním setkání jsme na sebe všichni pokukovali. Každý čekal, co ti ostatní, kdy už někdo začne mluvit. Bylo znát, že jsme všichni nervózní. To ticho mi připadalo nekonečné.
Po pár minutách to naštěstí jedna z nás nevydržela a začala vysvětlovat, proč je ve skupině a co by si přála. Pomalu a nesměle se přidávali ostatní. Prvotní obavy postupně mizely a atmosféra se uvolňovala. Po nějaké době se hovor zastavil u černovlásky ve středním věku. Rozhovořila se o svém momentálním problému. Šikanuje ji šéf a ona se tomu neumí bránit. Jiná žena sebou viditelně cukla. Zdálo se, že se jí téma nějak dotklo. Brzy vyplynulo, že něco podobného řešila před lety, ale jako nadřízená, která byla nařčena ze šikany. Starší muž po chvíli váhání přidal svou vzpomínku na otce, který byl velmi autoritativní a navíc puntičkář.
Byla jsem překvapená tím, kolik odlišných vzpomínek a asociací vyvolal jeden zážitek se šikanou. Zkušenost nařčené manažerky byla pro celou skupinu šokující. Stačí opravdu málo, a člověk má po kariéře. Černovlásce ale pomohla podívat se na svou situaci v práci trochu jinak, vžít se do šéfa, který je pod tlakem a zároveň si uvědomit, že má své vlastní hranice, které je nutné bránit.
Já jsem na prvním setkání neřekla ani slovo. Trvalo mi ještě několik měsíců, než jsem se svěřila se svými pochybnostmi o sobě. Celou tu dobu jsem ale pečlivě naslouchala, prožívala příběhy ostatních a na jejich pozadí ten svůj. Nikdo mě nenutil, terapeutka se čas od času zeptala, jestli jsem takto spokojená a já vždycky přikývla.
Bez přijetí a trpělivosti ze strany skupiny bych asi nebyla dnes tam, kde jsem. Byl to pro mě začátek cesty k sobě, k vlastnímu nitru, které jsem tenkrát moc dobře neznala. Psychoterapeutická skupina mi pomohla porozumět sobě, skrze jiné lidi a jejich příběhy. Není pravda, že psychoterapeutická skupina je pouze pro lidi s velkými potížemi. Je to příležitost pro všechny. Je to šance prožívat setkávání s ostatními lidmi v hloubce lidských srdcí, kde jsou radosti i smutky. Je to možnost pomoci sobě i druhým a zažívat atmosféru porozumění, která je daleko za hranicemi běžného přátelství