Kolikrát za život, kolikrát za den, použijeme slova jako je energie, radost, naděje? Kolikrát ta slova použijeme bez nějakého hlubšího významu? Kolikrát je použijeme s určitou dávkou patosu, na kterou naši kamarádi či známí nahlíží s menším či větším despektem? Tento příběh je právě o těchto slovech. O jejich naplnění, významu. Pro mne, ale možná i pro druhé.
Vše začalo celkem nevinně, pracovně. Měli jsme připravit a realizovat jednodenní školení na velké konferenci v Kazachstánu. Hlavním mluvčím, školitelem, byl David Lambert, který je jedním z duchovních otců tréninku. David žije v HongKongu, proto úvodní přípravy probíhaly po telefonu. Teprve dva dny před vlastní akcí jsme se všichni dopravili do Almaty. A v neděli ráno se potkali na snídani.
David seděl u stolku a mával nám na pozdrav. Kdyby nemával, přešla bych kolem něj bez povšimnutí. Tak moc se totiž jeho vzhled od našeho posledního setkání změnil. Vstal, aby mi podal ruku, a já jen mechanicky třásla nabízenou pravicí, hledajíc vhodná slova.Jeho pohublá postava, propadlé oči, krátký sestřih zbylých vlasů mne přesvědčovaly, že přede mnou stojí někdo jiný. David se usmál a tiše, trošku plaše, řekl: „Zdá se, že jsi mne nepoznala. No, trošku jsem změnil styl.“
Jeho hlas bylo asi to jediné, co se navenek nezměnilo. Byl pojítkem mezi současným a bývalým Davidem. Hlas plný energie a zájmu. Hlas člověka, kterého znám.
Usedli jsme ke stolu a David přešel rovnou k věci. Ano, mám nádor, řekl v úvodní větě a nechal nás vyjádřit hlášky jako to je hrozné, to mi je líto. Vysvětlil nám, že má za sebou chemoterapii a vnější vzhled je symptomem léčby, ne nemoci. O nemoci i léčbě mluvil velmi otevřeně, s úsměvem vyprávěl, jak jeho postarší maminka letěla přes půl světa, aby se o něj mohla starat. Pochopitelně to dopadlo tak, že on se staral o ní.
Sotva jsme se otřepali z úvodního šoku, začali jsme řešit. Že by měl odpočívat, ať si řekne, jak chce uzpůsobit program, jestli opravdu chce být hlavním mluvčím a další a další nápady, které nám padaly z hlavy přes ústa rovnou do prostoru mezi nás.
Pozorně poslouchal, pak se na nás podíval a prohlásil svým jasným, rozhodným hlasem: “Vím, jaké jsou mé limity, co mohu a co nemohu. Nebudu dělat víc, než mohu. Takhle je všechno naprosto v pořádku. Nemusíte se o mne bát, řeknu si, když budu cokoliv potřebovat.”
V těch slovech byla pokora vůči sobě, svému životu, ale zároveň také jistá dávka zodpovědnosti. Zodpovědnosti vůči sobě, vůči nám. Ona slova z nás snímala břímě jeho nemoci.
Nějakou chvíli nám trvalo, než jsme na jeho pravdu přistoupili. Čas od času jsme pokukovali, zda není o trošku víc unavený, než říká, zda něco nepotřebuje. Nepotřeboval. Nebyl unavený. Řekl si, co chce a nechce.
Den před akcí náš čekala celodenní příprava. Bylo třeba minutu po minutě rozmyslet, jak vše bude probíhat. Kdy bude jaké cvičení, jak se my, v roli pomocným lektorů, budeme zapojovat. Kolik času zabere vysvětlování teorie a kolik nácvik. Jak budeme kterou část hodnotit, kdy budou přestávky. Jak se budeme vzájemně domlouvat, kdo bude hlídat čas, co dělat v případě nižší angažovanosti účastníků.
Den plynul a David se dostával do ráže. Jestli někdo vypadal unaveně, byli jsme to my. Kolem páté navrhl přestávku na pivo. Ne kvůli sobě, ale kvůli nám.
Vlastní školící den začal podle plánu. Auditorium zaplněné 120ti lidmi. Několik opozdilců se drobným kývnutím směrem k podiu omlouvá. A David září. Díky brýlím nejsou vidět jeho propadlé oči. Jeho hlas, jeho energické pohyby strhávají celý sál. Všichni poslouchají. Všichni vnímají jeho bytost. Je vidět, že jeho slova mají svou váhu, myšlenky inspiraci, teorie přínos.
Při prvním cvičení se většina účastníků aktivně zapojuje. Přejí si prezentovat své řešení ostatním, chtějí ukázat, že si z Davidova vyprávění pamatují maximum. Atmosféra v sále se mění z příjemné na úžasnou.
A David pokračuje ve své krasojízdě. Rozdává nejen vědomosti, ale i velkou část sebe. O přestávkách se baví s účastníky, chce slyšet jejich názor, sleduje jejich náladu, jejich případné pochyby. Živě s nimi diskutuje, dovede rychle najít ty, kteří jsou k jeho přístupu skeptičtí.
Pracujeme paralelně s ním, bavíme se s lidmi, sledujeme jejich pocity i myšlenky, ale u Davida bych čekala, že si o přestávce půjde odpočinout.
O jedné z pauz se dohodneme, že je třeba více pracovat s jednou skupinkou. David osobně zajde za jedním, který vypadá nejvíce zarputile, chvíli se s ním baví a nakonec se dohodneme, že zkusíme jedno cvičení. Naživo, přímo z podia. Efekt je okamžitý, všichni poslouchají, všichni sledují, co se děje. Na závěr cvičení si tento človíček vyžádá mikrofon.
“Nevěřil jsem, že tato metoda může fungovat. Teď vidím, že jsem se mýlil. Na vlastní kůži vidím, že je to efektivní,” říká a David přijímá jeho ocenění s pokorou. Davidova autentičnost dovede nadchnout, pokora odzbrojit.
Den končí, sál se uklízí, lidé se rozchází, spousta z nich se zastaví u Davida, aby s ním ještě sdílela poslední myšlenky. Nikdo z nich netuší, že je nemocný.
“Cítím se divně, jako bychom tě vysávali,” povídám, sotva usedneme v baru na závěrečnou rekapitulaci. “Celý den jsi rozdával energii, muselo tě to hodně vyčerpat.”
“Taky bys to mohla brát tak, že jsem nezodpovědný,” usměje se na mne. “Kdybych na tom podiu zkolaboval, byl by to průšvih.”
Věděla jsem, že nebyl. Věřila jsem, že by dovedl říct, že potřebuje pauzu nebo vystřídat. Stejnou měrou, jakou energii dával, ji také bral. Od lidí, z atmosféry v sále, z vlastní práce. Svou práci miluje. Baví ho a naplňuje. To ona mu dává sílu žít. Stejně jako on dává sílu žít ostatním.
V knize od Irvina Yaloma Pohled do slunce zazní nejednou myšlenka, že jsou to naše činy, které zčeří hladinu. Vlny, které takto vzniknou, předají kousek z nás dál, v myšlenkách a srdcích druhých. David nerozvířil hladinu. Spustil tsunami.