Také si připadáte, že ačkoliv říkáte vše jasně, lidé se na Vás dívají, jako byste mluvili nějakou neznámou řečí? Že informace, pro Vás tak jasné a zřetelné, ostatní nechápou? Máme vůbec chuť a motivaci nastalou komunikační krizi nějak řešit?
Před nedávnem mne svou upřímností doslova dostala má dcera. Přišla ze školy s pláčem, neboť si při focení s kamarádkami rozbila mobil. A protože jej během krátké doby rozbila už podruhé, pozice nás, rodičů, byla jasná – dostane starý mobil a na nový si bude muset počkat několik měsíců, do narozenin.
Následujících 54 minut nás zkoušela manipulovat slzami. Plakala, plakala a plakala. Velmi hlasitě, dveře pokojíčku nechala otevřené. V 55 minutě jsem to nevydržela a došla za ní.
„Vím, že jsi smutná,“ začala jsem opatrně.
„Ne. Já se vás snažím ukecáááááát,“ zatlačila slzu a podívala se na mne.
Musela jsem vstát a odejít. Její schopnost asertivně říct, že nás manipuluje, mne doslova odzbrojila.
Jenže, když se na celou situaci podívám s odstupem a bez emocí, je jasné, že právě její autenticita, vyvolaná zřejmou motivací získat nový mobil, způsobila, že zcela spontánně udělala to, co spousta z nás neumí – mluvila zcela upřímně a její chování bylo v souladu s tím, co cítila. A nikoho se tím vlastně nesnažila zmást.
Spousta komunikačních krizí a konfliktů vzniká právě z toho, že nedovedeme pojmenovat to, co se v nás odehrává. Kdo neuklidil to nádobí? Zahlásíme v kuchyni u špinavého dřezu. Moc dobře víme, kdo to byl, ale z nějakého důvodu nedovedeme říct, co potřebujeme, co cítíme.
Někdo může namítnout, že i správně formulovaná, asertivně laděná věta může vyvolat konflikt nebo hádku. Ano, může. Pokud je v ní uložena a skryta výčitka za všechny předchozí situace. Pokud v onom konstatování chybí respekt. Zkrátka a dobře, pokud to, co říkáme, není v souladu s tím, co cítíme.
Většina z nás ví a zná, jaké věty používat, abychom se konfliktům a komunikačním krizím vyhnuli. Máme ohromnou motivaci na sobě a našem vztahu pracovat, tak moc se snažíme. Jenže pod pokličkou slov se skrývá papiňák emocí, které probublávají v tónu, intonaci, skladbě slov. A okolí vnímá mnohem víc to nevyřčené, než to, co se slovy urputně pokoušíme říct.
Komunikace a nedorozumění jsou nejčastějšími důvody partnerských hádek a krizí. A přitom mluvit se učíme od malička. Ale komunikovat tak, aby to bylo v souladu s naším nitrem a přitom abychom druhé straně vyjadřovali respekt a chovali se zodpovědně, nás nikdo neučil.
Někdy máme strach to vyzkoušet. Někdy se stane, že to zkusíme a narazíme – ačkoliv mluvíme v souladu se svými city a zároveň s respektem, druhá strana nemá na naši dávku upřímné komunikace náladu. Ale věřím, že pokud se povede říci, co se v nás odehrává, pokud dovedeme do slov dát své pocity a zároveň nehodnotit či neodsuzovat toho druhého, náš partnerský život se může stát klidnějším.
Někdy stačí si uvědomit, že náš partner některé věci nedělá nám naschvál. Jen je zkrátka a dobře jiný. Možná má jinak nastavenou hranici nepořádku, možná pro něho některé věci nejsou tak důležité, jako pro nás. To ale nez
namená, že budeme mlčet, když nám to opravdu vadí.
A tak příště, až přijdete ke kuchyňské lince, ze které bude přepadávat nádobí, zkuste se na chvíli zastavit, a prozkoumat, jaké emoce začaly bublat vaším tělem. A podle nich potom říct něco jako: Vadí mi, že po sobě neuklízíš nádobí. NEBO: Přál-a bych si, abys nádobí uklidil-a a já tak mohl-a v pohodě začít vařit.
Někdy stačí udělat tento první krok. Někdy je potřeba udělat kroků víc. Ale každý pokus může být cestou, která nás přivede k sobě.