Taková hloupost. Kolikrát denně nás napadne podobné hodnocení. Co ale za podobným hodnocením vězí a co všechno dovede napáchat, nás většinou ani ve snu nenapadne.
„Babi, já si nechám ostříhat vlasy,“ hlásí patnáctiletá Miluška hned mezi dveřmi. Babička vytřeští oči, s údivem se podívá nejdříve na vnučku, poté na její lehce vlnité, krásné, do poloviny zad dlouhé vlasy a spustí: „Co tě napadlo? Takový krásný vlasy, víš jak dlouho bude trvat, než ti narostou? Brečet budeš, že děláš takovou blbost. Proč bys to, prosím tě, dělala?“
Vnučka se zarazí, chvíli přemýšlí a poté sklesle odpoví: „Ale babi. To byla legrace.“
Když následující den přijde do školy, vypadá sklesle. Nemluví, nevraživě štěká na spolužáky, ať ji nechají na pokoji. Její nejlepší spolužačka vyzvídá, co se stalo.
„Do noci jsem dělala čtenářský deník a jsem úplně hotová,“ zní rázná odpověď.
O měsíc později, když se jí sem tam někdo zeptá, proč ještě pořád není ostříhaná, odpovídá velmi rozumně. Její vlasy by určitě nechtěli. Chtějí pevné, kvalitní vlasy a to ona dozajista nemá.
Nikdo její argument nezkoumá. Většina jen pokrčí rameny, někteří řeknou něco jako jéé, to je škoda a tím diskuse končí. Milušce se zavřela jedna kapitola života. Ale vůbec netuší, že se jí do hloubi duše zapsala a uložila malá křivda.
Abychom vysvětlili proč křivda, je třeba porozumět tomu, co celému rozhovoru s babičkou předcházelo. Miluška si chtěla nechat vlasy ostříhat a věnovat je organizaci, která z nich vyrábí paruky pro lidi, kteří o ně při chemoterapii přišli. Inspiroval ji k tomu příběh jedné podobně staré slečny, jejíž maminka s rakovinou bojuje. Ač ji bylo hned jasné, že by chtěla pomoci, z vlastního ostříhání měla obavy – od mala měla dlouhé vlasy a nebyla si jistá, jak v novém účesu bude vypadat. Vše probrala s nejlepší kamarádkou, která ji podpořila, s pomocí počítače ji pomohla namodelovat obličej do nového účesu a ujistila ji, že všem ve třídě se bude líbit i s krátkými vlasy.
Když byla o svém kroku přesvědčena, rozhodla se, že jej oznámí doma. Jako první se vydala za babičkou. A jak to dopadlo jsme si přečetli na začátku tohoto článku.
Miluška si vlasy ostříhat nenechala. Nepříjemný pocit z odmítnutí a nepochopení si racionalizovala. Nejdříve tak, že kamarádce řekla, že je unavená (opravdu pracovala na čtenářském deníku) poté tím, že sama sebe, bez konzultace s jakýmkoliv odborníkem přesvědčila, že její vlasy nemají dobrou kvalitu.
Proč se tak rozhodla?
Důvod je zřejmý. Miluška se nerozhodla, ale celou situaci si tzv. racionalizovala. Racionalizace je jedním z nejčastějších obraných mechanismů naší duše. Když je nám něco hodně nepříjemné, racionálně si danou skutečnost vysvětlíme. Někdy i nějakým nesmyslem, zcela nelogickým argumentem či nesprávnými fakty, ale o to nejde. Jde o to, že nedokážeme ustát ten nepříjemný pocit způsobený nějakou silnou emocí a vysvětlení, ať již jakékoliv, nám od onoho pocitu může pomoci.
Problém je ale v tom, že pomůže jen částečně. Pocit, emoce v nás zůstane a pokud je opravdu silná, může se stát, že vyrazí na povrh v nějaký jiný, pro nás zcela nepochopitelný moment.
Ač nás má tedy chránit, může být paradoxně příčinou naší nepohody nebo dokonce i stresu. A také, může být příčinou neshod či konfliktů – kolikrát se nám stalo, že nám někdo tvrdil nějakou, z našeho pohledu, hloupost a zarputile si stál za svým, na sebelepší argumenty nereagoval? Například, když před námi někdo skuhrá, že se nutně potřebuje učit jazyky, ale nemá na to hlavu? A nenechá se přesvědčit, dokonce se ani nedovede zamyslet nad jakýmkoli řešením? I zde se může jednat o důsledek racionalizace.
Co s tím?
To, co nám může pomoci je nebát se prožít si své emoce, nebát se zvládnout onen nepříjemný pocit. Neznamená to, že se budeme vztekat a plakat, kdykoliv nás něco naštve nebo rozesmutní. Zpravidla si stačí uvědomit, že nám není dobře, protože se zlobíme. Nebo protože nám je něčeho nebo někoho líto.
K projevení emocí je občas nutná jistá dávka odvahy. Ačkoliv již dávno neplatí, že projev emocí je slabost, spousta z nás má něco podobného v sobě zakódováno.
Ale pokud se nám povede pojmenovávat a prožívat si své emoce, zjistíme, že dovedou celkem rychle odeznít. A že nám není bezdůvodně smutno nebo nás nerozčilují sebemenší maličkosti. A takový život je určitě příjemnější a spokojenější, než život s emocemi zabetonovanými pod nánosy racionálních vysvětlení.