Také vám připadá, že se náš život skládá z nekonečného řetězu toho, co všechno musíme a nesmíme? Nesmíme být smutní, musíme zhubnout, nesmíme být nervózní, musíme jíst zdravě, nesmíme se stresovat. Ale že právě slovíčko Musím stojí za spoustou našich stresů si mnohdy neuvědomujeme nebo nechceme připustit.
„Musíme uklidit hračky, musíš jít spát,“ slýcháme se říkat svým dětem a s menším či větším pocitem naštvání sledujeme, jak se jim nechce, jak vše protahují, jak dělají, že neslyší, jak všelijak zkouší naši trpělivost.
Magické slůvko, které v sobě skrývá ohromnou sílu. Když se něco musí, tak se o tom nediskutuje. Všichni přece ví, že to tak je. Nikomu nic nemusíme vysvětlovat.
Baví mne sledovat, kolikrát za den jej bezděčně použiji. „Už musím běžet.“ Kam a proč vysvětlovat netřeba. „O víkendu musím jít cvičit.“ Neřeknu kdy, ale okolí si myslí, že mám úkol a odhodlání.
Málokdy se zamyslíme nad tím, proč vlastně musíme. Nebo zda danou činnost dělat chceme.
A právě to, že se tak často nutíme do něčeho, co se z různých důvodů musí, v nás vyvolává větší či menší napětí, stres nebo alespoň nepříjemné pocity.
Jasně, existuje spousta věcí a situací, které se prostě dělat musí. Nebudeme přecházet rušnou silnici na červenou nebo se prát s kolegy v práci, když nás předběhnou ve frontě na oběd. Ale je spousta malých, drobných situací, kdy stojí za to zastavit se a zeptat se sám sebe – proč? A opravdu chci?
Dobrá zpráva je, že pokud se chceme od slůvka Musím osvobodit, přestat na sebe klást neustálé nároky a očekávání, můžeme začít hned teď. My sami jsme zodpovědní za svůj život, my sami si můžeme udělat inventuru ve svém nitru a upřímně si říct, co vlastně chceme. Co nás baví.
Pokud se rozhodneme, že slovo musím umravníme a zkusíme ho balancovat s tím, co chceme, budeme asi v první chvíli cítit úlevu. Malé vítězství, možná i pocit svobody. Jenže co dál? Jak najít odvahu opravdu něco změnit?
Zkusme si najít něco malého, co chceme dělat a začlenit to do koloběhu každodenního musení. Možná se na pár minut zastavit a v klidu si poslechnout jednu písničku. Nebo si vzít knížku, která se již několik měsíců povaluje v knihovně, a přečíst jednu kapitolu. Vzít si prázdný papír a namalovat hezký obrázek. Zavolat někomu, s kým jsme dlouho nemluvili a chvíli si povídat jen tak o tom, jak se doopravdy máme. Cokoliv, co nám udělá radost.
Jakmile se nám něco podobného povede, je na místě se náležitě ocenit. Zapamatovat si onen příjemný pocit, pochválit se za to, že jsme si něco podobného dovolili. Zkrátka a dobře uvědomit si, že můžeme. Teď i někdy příště.
Když se nám podaří do svého života opakovaně, postupně a pravidelně vkládat něco malého, co chceme, brzy zjistíme, že není problém udělat i něco trošku většího. Že už nemáme takový strach vynechat něco ze seznamu musím. Že není až tak důležité plnit nějaká imaginární očekávání, že není nutné hnát se za nějakou nedefinovanou dokonalostí. Že věci, které chceme, mají plné právo v našem životě být.