Málokterá životní situace nám umožňuje, chovat se tak, jak se zrovna cítíme. Šéf v práci nám vytkne, že jsme mu včas neposlali důležitou dokumentaci. I přesto, že to není naše vina a vevnitř zuříme, vlídně odpovíme, že to hned napravíme. Chystá se rodinná oslava, na kterou nechceme jít, protože víme, že bude plná konfliktů. Přesto nakoupíme dárek a kytku a vyrážíme. Podobných zkušeností uděláme během jednoho týdne desítky. Žijeme přeci mezi lidmi, je třeba dělat ústupky, držet dekorum, nevyvolávat konflikty a chovat se slušně. Hlavně přeci nebýt sobcem, zaměřeným jen na své pohodlí (říkala maminka).
Jenže čím více se přizpůsobujeme ostatním proti svému vnitřnímu přesvědčení, tím méně jsme autentičtí, tím méně jsme sami sebou. Často stojíme před volbou, zda vyhovět sobě anebo někomu jinému a často si také vybíráme ty druhé. Vzdalujeme se své přirozenosti, člověku v nás.
Důvody proč tomu tak je, jsou rozmanité. Máme obavy z konfliktů. Neumíte asertivně říci, co se nám nelíbí. Nebo si zkrátka myslíme, že vyhovět ostatním je přeci správné. Obecně vzato ano, jen cena za to je někdy příliš vysoká. Ztrácíme krůček po krůčku vlastní vůli a schopnost rozpoznat, co je pro nás dobré. Přizpůsobujeme se až za hranice toho, co bychom si přáli pro sebe.
Jenže takto sotva můžeme žít šťastný život, který nás naplňuje radostí a smyslem. Žijeme spíše život podle scénářů někoho jiného, ať už jsou to naši rodiče, partneři či lidé v práci. Občas někde uvnitř cítíme nespokojenost nebo smutek. Někdy je zapudíme, jindy jim podlehneme a popadne nás splín nebo zlost na ty, kvůli kterým se takto obětujeme. Tyto pocity signalizují, že není něco v pořádku. Jsou to signály ke změně. Ke změně našeho postoje k sobě i k druhým. Pokud budou stále naléhavější a my jim budeme více naslouchat, můžeme své nastavení začít pozvolna měnit. Na změnu totiž není nikdy pozdě, i když může trvat delší dobu a bude nás stát nějaké úsilí. Vždyť jedním ze smyslů života každého člověka je, stát se tím, kým skutečně je. Objevit své schopnosti a využít je pro sebe i své okolí. To slovíčko pro sebe záměrně dávám na první místo.
Podívejme se tedy na to, jaké výhody v osobním životě, v práci i ve vztazích získáme, když budeme jednat v souladu s tím, jak se opravdu cítíme. Je jich totiž víc než dost a určitě převyšují nad případnými obavami z toho, co na to naše okolí.
Když se cítím špatně, není užitečné, abych předstíral, že je mi dobře.
Vysílám tím matoucí signály a moje okolí mi pak nemůže pomoci. Nevýhodné je to především v partnerských vztazích. Naoko předstíráme, že vše je OK, vevnitř ale tajně doufáme, že si protějšek všimne, že bychom potřebovali utěšit, podpořit anebo se jen vypovídat. Pokud takto vztah nastavíme od začátku, po pár letech budeme číst partnerovy reakce jako nezájem a lhostejnost. Ale chyba lávky. Zavinili jsme si to sami tím, že jsme své skutečné prožívání nedali najevo a nerozvíjeli ve vztahu porozumění a vzájemnost. Je mnohem účinnější projevovat naše emoce ihned, tady a teď, když je cítíme, když se dějí. Je to úlevné, protože pak nedržíme nejrůznější bolístky a bolesti v sobě. Žijeme své vztahy více v přítomností a případné konflikty odcházejí tak, jak přicházejí. Nehromadí se a nestávají se překážkami v otevřenosti a důvěře ve vztahu. Stále více si také uvědomujeme, že vztah je permanentní proces, ve kterém je stále naděje na změny k lepšímu a prohlubování porozumění.
Když dokážeme naslouchat sami sobě, pracujeme a žijeme mnohem efektivněji.
V naší psychice se stále něco děje. Lidé v okolí v nás vyvolávají pocity, hlavou nám proudí myšlenky. 
Pokud si vypěstujeme citlivost vůči tomu, co v nás v nejrůznějších denních situaci probíhá, budeme si moci mnohem lépe porozumět. Často si totiž vlastních emocí nejen nevšímáme, ale také si je zakazujeme. Neradi si připouštíme, že v nás sousedka na chodbě vyvolala svými útoky pocit nenávisti, anebo že můžeme k vlastním rodičům pocítit třeba odpor. Pokud si ale dokážeme uvědomit a připustit, že se teď opravdu zlobíme, opravdu cítíme sympatie, zažíváme nudu anebo touhu pochopit partnera, dovolíme si tak přijmout sami sebe i s tím, co se nám na sobě nemusí líbit. Je to mnohem efektivnější přístup, než sám sobě nalhávat, že se nezlobím, když zároveň svírám čelisti vztekem, že se nebojím, když se vevnitř třesu. Je paradoxní, že pokud se nám podaří, akceptovat sebe i s těmi temnějšími stránkami, dokážeme je pak mnohem lépe změnit, než když se obviňujeme a nenávidíme za to, co se v nás děje.
Když důvěřuju svým zkušenostem, je to to pravé.
Pro racionální typy bude toto doporučení nejspíš oříškem. Každý z nás vnímá svět svým originálním způsobem. I když by se zdálo, že to s námi mnozí myslí dobře a udílejí nám mnoho (často nevyžádaných) rad, z pohledu terapie tomu tak není. Ukazuje se totiž, že nic nemá vyšší autoritu než naše osobní vnímání a cítění. Jinými slovy, pokud já cítím, že to, co dělám je správné, tak je to správné. Zdá se to možná zavádějící. Každý jsme přeci nadělali spoustu chyb, právě díky tomu, že jsme si nedali říct. Nicméně všichni v sobě máme jakýsi dar moudrosti, vnitřní kompas, který nás dokáže upozornit na to, zda v dané situace jednáme v souladu se sebou anebo ne. Někdy se tyto pocity vynořují letmo a mlhavě, jindy je to silné přesvědčení. Carl Rogers, jeden ze zakladatelů humanistické psychoterapie sdílí toto své poznání takto: „ Dospěl jsem ke zjištění, že mé celkové vnitřní pociťování nějaké konkrétní situace je spolehlivější než můj intelekt.“ Proto pokud v některých situacích nezadusíme svůj vnitřní hlas a dáme mu prostor, dovede nás přesně tam, kam bychom měli jít, aby to pro nás bylo dobré. I když to někdy nebude dobré pro ty ostatní.
Když se nenechám ovlivnit tím, jak mě hodnotí druzí, mohu být sám sebou.
Je těžké čelit tomu, jak nás vnímají a hodnotí lidé v okolí, hlavně ti, na kterých nám záleží. Chceme být přijímání, respektování, milováni. Už malé děti ví, že pokud budou dělat, co po nich rodiče vyžadují, mají větší šanci na jejich přízeň, než když nebudou poslouchat. V pozdějším věku, okolo puberty je pro nás hodnocení ostatních otázkou života a smrti. A v mírnější formě si potřebu zalíbit se neseme i v dospělosti. Pomluva, nepříznivé hodnocení, nesouhlas, to vše nás může snadno vykolejit. Nicméně háček je opět v tom, že čím více dáme na hodnocení ostatních, tím méně si udržujeme vlastní identitu. Až když se naučíme brát soudy druhých s nadhledem a postupně si s nimi přestaneme dělat starosti, můžeme se skutečně chovat a projevovat svobodně. Pro ty, kteří chtějí být v životě šťastnější, totiž platí, že pouze jediná osoba může vědět, zda je to, co dělám upřímné nebo falešné, dobře míněné nebo zákeřné, defenzivní nebo útočné, a to jsem já sám. Nikdo jiný totiž nevidí do naší duše a našich motivů. Jsme-li k sobě dostatečně upřímní, můžeme si to zcela otevřeně přiznat sami a potvrdit to, či změnit. Zakusíme tak svobodu vlastního rozhodování, který je další podmínkou autenticity.
Zbývá se tedy zamyslet nad tím, po jaké cestě se vydat, když chceme dosáhnout výše zmíněných postojů, být autentickými a tím pádem svobodnějšími? Jednou z těchto cest může být psychoterapie. Právě v psychoterapii dostáváme prostor zkoumat své pohnutky a pocity. Můžeme bezpečně shodit vlastní masky, které používáme k ochraně naší křehkosti a prozkoumat, co je pod nimi. Psychoterapie vytváří společný prostor, ve kterém klient a terapeut zakouší hluboké porozumění pro všechny pocity a myšlenky, které klient má, i ty, které si zakazuje. Právě zkušenost toho, že nejsou hodnoceny a odsuzovány ale naopak respektovány a plně přijímány klient zakouší jaké to je být sám sebou. Pak je už jen krůček k tomu, aby se inspiroval a podobný přístup nabídl i sám sobě v každodenním životě.
Svou úvahu si dovolím zakončit opět slovy Carla Rogerse, který říká:“člověk by si měl dát šanci být tím, kým opravdu je.“ A to je přeci krásná výzva.