Stres nás může dostihnout v rozličných momentech. Někdy máme pocit, že na nás všechno padá. Nic se nedaří, všechno nás rozčiluje, lidé ve frontě před námi jsou neuvěřitelně pomalí – nezodpovědní – upovídaní – bezstarostní – zbrklí – dosaďte si sami. V nás kypí vztek, jsme nervózní a ve stresu. Ačkoliv víme, co bychom měli – podle příruček – dělat, v danou chvíli to nějak nejde.
Nejde, protože ve stresu se chováme jinak, než v klidu. Stres nás nutí dělat stresová rozhodnutí. Je to celkem normální, jen je těžké si tuto skutečnost přiznat.
Co ale děláme, když vidíme stres u jiných? Dovedeme druhému pomoci? Nebo se raději snažíme vyklidit pole, abychom náhodou nebyli tzv. „na ráně“?
Můžeme něco udělat jinak?
Nedávno jsem zažila situaci, která mne ukázala, jak empatie, porozumění a akceptace druhého dovede podpořit. Jak nejen dovede danou osobu vyvést ze stresu, ale také umí neuvěřitelně účinně motivovat.
Jak vlastně ona situace vypadala? Sobota, čas oběda. Poklidné městečko v An
glii, venku výjimečně neprší. V restauraci o kapacitě cca 80 lidí za barem kmitá jeden jediný člověk. Restaurace je poloprázdná. Sednu si do boxu, číšník se kolem mne mihne, na stole mi přistane jídelní lístek. Během pár minut si vyberu a čekám. Po deseti minutách se začnu rozhlížet. Proč nepřichází?
Trošku mne jeho chování zvedne ze židle. V ten moment si ale všimnu, že hosté stojí u baru a objednávají si přímo tam. Aha, řeknu si, neznám místní mrav. Vstanu a jdu se přidat k ostatním čekajícím.
Barman – číšník v jedné osobě je naprosto vystresován. Co chvíli mu zazvoní výtah z kuchyně, který přiveze jídlo. Když jej donese ke stolu, většinou slyší, že něco chybí. U baru si lidé objednávají nápoje. Natočit pivo chvíli trvá. Natočit 5 piv k jednomu stolu trvá celkem dlouho.
Všechno mu padá z rukou. Je vidět, jak moc by chtěl vyhovět a velmi jej stresuje, že nic nefunguje tak, jak má. Když se na něj jeden z hostů oboří a začne mu něco vytýkat, jen se se zoufalstvím na tváři omlouvá.
Jen
že právě v tu chvíli se stalo něco, co mi ukázalo, jak motivační roli může hrát porozumění.
Ostatní hosté, kteří stáli ve frontě přede mnou i za mnou, se obrátili na ony „prudiče“ a jasně a zřetelně je upozornili, že onen člověk dělá, co může. Ale je tam sám a rychleji a lépe to nejde.
Barmanovi zesklovatěly oči. Rychle si promnul čelo, aby jej nikdo ve slabé chvilce nechytil. Na to však paní, která stála přede mnou, hlasitě zareagovala: „Nám všem je přece jasné, že tě doběhla tvoje zodpovědnost. Není normální, abys tady byl přes oběd sám. Někdo tě v tom nechal, co? Hele, jestli má někdo problém s tím, že obsluha trvá dlouho, ať jde jinam. Ale je sobota a měli bychom být v klidu, ne? Chvilka čekání nikoho nezabije. Takže – děláš to nejlíp, jak můžeš a my to všichni víme. A jestli potřebuješ s něčím pomoci, řekni, rádi pomůžeme.“
Něco se změnilo
V tu chvíli chlapec sundal brýle, vzal ubrousky a utřel proud slz. A o nepatrně malou chvíli později se stal drobný zázrak. Věci mu přestaly padat z rukou. Zrychlil servis a mne připadalo, že i to pivo teklo z pípy rychleji. Po lokále se pohyboval s lehkostí, jednou rukou utíral stoly a druhou sklízel nádobí.
Do stresu nás velmi často dostane pocit, že selžeme. Že neuděláme něco, co se od nás očekává. Často tím něčím, oním úkolem, mohou být naše přehnané nároky. Usmyslíme si, že daná věc je důležitá. A poté se ji snažíme splnit – přeci jen musíme být zodpovědní a nesmíme být líní. Někdy ani sami nevíme, proč si daný úkol vytyčíme, jen máme pocit, že jej musíme, za každou cenu, dokončit. Ideálně hned.
Ano, pokud o dané věci mluvíme nahlas, víme, že se vlastně nic nestane, když úkol nesplníme. Jenže pocitům se poručit nedá a v nás i přes silácká slova narůstá stres.
Empatie a porozumění od druhých nás může podpořit v tom, aby nás dané myšlenky n
epohltily.
Jestli si lámete hlavu nad tím, jak motivovat ostatní, vězte, že někdy stačí velmi málo. Porozumět jejich situaci a empaticky podpořit jejich úsilí. Bez ohledu na výsledek.
Přemýšlíte, zda je to možné? Zkuste se na chvíli soustředit sami na sebe. Co vás baví, co byste chtěli dělat a jak na vás v takových případech působí podpora, porozumění?