Adventní čas, nadcházející vánoční svátky a přibližující se konec roku přináší každému z nás balíček různorodých emocí a pocitů.
A jední
m z pocitů, které můžeme vnímat, se může týkat vděčnosti. Vděčnost se více dostává do centra naší pozornosti. Na první pohled je důraz na vděčnost jistě prospěšný. Ale pro některé z nás se ona pozornost může stát tlakem. A tlak na vděčnost, zvláště když se nacházíme v těžké životní situaci, je najednou spíše břemenem.
Tento jev někteří nazývají únava z vděčnosti – to znamená, když okolní tlak, který velí soustředit se na to, za co jste vděční, začne působit nuceně, neupřímně nebo dokonce začne vyvolávat pocit viny.
Povinnost vděčnosti
Vděčnost je všude. Od svépomocných knih až po rady v oblasti duševní pohody je často prezentována jako všelék na životní výzvy. Výzkumy ukazují, že praktikování vděčnosti může zlepšit náladu, posílit vztahy a zlepšit celkovou pohodu. Co se ale stane, když se z toho stane příkaz, a ne volba?
Pro lidi, kteří se potýkají se zármutkem, dlouhodobým stresem či jsou v jinak životně těžké situaci, může očekávání, že mají být vděční, působit jako emocionální zkratka. Místo toho, aby měli prostor vyrovnávat se s tím, co se jim aktuálně děje, nutí se přemýšlet: Proč prostě nemůžu cítit vděčnost?
Ano, vždycky je za co být vděčný a vždycky se najde nějaký světlý bod v našem životě. Je však kontraproduktivní používat vděčnost k potlačení nebo zakrytí toho, co se skutečně děje.
Vezměme si příklad někoho, kdo nedávno ztratil milovanou osobu. Svět je sice nabádá, aby se „soustředili na dobré časy“ nebo „byli vděční za roky, které jste spolu prožili“, ale takové dobře míněné fráze mohou působit prázdně nebo dokonce znehodnocujícím dojmem. Vděčnost se v tomto kontextu stává jen další položkou na již tak přeplněném seznamu úkolů.
Když se vděčnost zdá být vynucená
Únava z vděčnosti často pramení z přesvědčení, že musíme potlačovat negativní emoce, abychom si vytvořili prostor pro vděčnost. Tento přístup se však může vymstít. Potlačová
ní emocí, jako je smutek nebo hněv, nevede k jejich vymizení, naopak může zesílit stres a vést k emočnímu vyčerpání.
Nutit se k vděčnosti, když se nám nedaří, může také vyvolat pocity nedostatečnosti. Je to kruh, do kterého se mnoho lidí dostává: A tak se cítíme provinile, což ještě více ztěžuje spojení s autentickou vděčností.
Mozek zvládne rozpory
Jedním z nejpozoruhodnějších aspektů lidského mozku je jeho schopnost pojmout zdánlivě protichůdné emoce. Můžete truchlit nad ztrátou milované osoby a zároveň cítit vděčnost za podporu přátel. Můžete cítit zklamání z promarněné příležitosti, a přesto být vděční za pokrok, kterého jste dosáhli. Tyto emoce se vzájemně nevylučují, existují vedle sebe a obohacují složitost našeho vnitřního fungování.
Přesto má mnoho lidí problém se v této dualitě orientovat, zejména když se o své pocity dělí s ostatními. A tak se někdy jejich pokus o sdílení svého smutku nebo vyjádření zranitelnosti často setkává s dobře míněnými, ale odmítavými odpověďmi typu: „Nech toho, jsi v pořádku. Máš toho tolik, za co bys měl být vděčný.“
Ačkoli se nás druzí snaží povzbudit, můžeme je vnímat znehodnocujícím dojmem. Jako by si člověk své problémy nezasloužil přiznat a prožít, protože by se měl soustředit na svá požehnání. Tato dynamika často vyvolává pocit studu, takže se člověk cítí provinile za to, že vůbec prožívá nějaké negativní emoce. Je důležité si uvědomit: Vděčnost bolest nepotlačí – a není to tak zamýšleno. Cílem není nutit se do jediného emočního stavu, ale ctít celé spektrum našich prožitků.
Přerámování vděčnosti
Autentická vděčnost neznamená popírání obtíží nebo vynucování pozitivity. Jde o to naj
ít prostor pro vděčnost vedle všech ostatních pocitů. Jde o to uvědomit si, že vděčnost a zranění, frustrace nebo smutek mohou existovat současně.
Zde je několik způsobů, jak si vděčnost přerámovat:
- Buďte konkrétní. Zaměřte se spíše na konkrétní okamžiky nebo zážitky, které vám připadají smysluplné než na neurčité, obecné vděčnosti.
- Validujte všechny emoce. Dovolte si prožívat celou škálu emocí a vnímejte jak ty příjemné, tak ty těžké.
- Stanovte si hranice. Pokud se vám praktiky, které mají vést k prožívání vděčnosti (jako je například psaní deníku nebo sdílení ve skupině přátel), zdají být příliš náročné, je v pořádku je omezit nebo se jich vzdát.
Vděčnost by měla působit jako dar, ne jako povinnost.