Vina i stud jsou emoce, které ovlivnují naše vztahy s druhými, ale také to, jak nahlížíme sami na sebe. Obecně vzato, lidé mají silnou potřebu být s druhými lidmi. Být ve skupině historicky zvyšovalo naši šanci na přežití a proto se zvyšovala i naše potřeba mít pro druhé lidi hodnotu, být pro ně důležití. Aby nás druzí tzv. brali, je třeba, aby nás vnímali pozitivně. A aby nás mohli druzí vnímat pozitivně, musíme i my sami sebe vnímat dobře. Jinak to těm ostatním nebudeme tak úplně věřit.
Naprostá většina z nás se s těmito pocity někdy potkala. Když rozbijeme něco, na čem druhému záleželo. Když se s někým pohádáme (a je jedno, o co jde). Když nestihneme něco, co jsme slíbili. Když se ráno probudíme s notnou dávkou kocoviny a absolutně netušíme, co se večer dělo. Každý má hranici toho, za co cítí vinu nebo se stydí někde jinde. Jedno ale máme společné – takovýto pocit nás vyburcuje k tomu něco dělat. Něco změnit. Nebo minimálně slíbit si, že něco změníme.
Až potud by to bylo v pořádku. K tomu vlastně ony pocit jsou. Jenže záludnost viny a hlavně studu je v tom, že mohou rozjet chování, které nám až tak úplně nevyhovuje a z dlouhodobého hlediska rozhodně není žádoucí. Pojďme se tedy podívat, o čem tyto emoce jsou a jaký vliv na náš život mají.
Vina a stud – je v tom rozdíl?
Ač nám obě emoce mohou připadat podobné, mají i své rozdílnosti. Podobné mají to, že si díky nim uvědomíme, že něco je špatně – něco se nám nepovedlo nebo jsme prostě něco provedli. Překročili jsme nějakou hranici normy. Podobné je i to, že mohou nastartovat změnu našeho chování – chceme něco změnit, abychom napravili, co jsme provedli. A podobné je i to, že vyžadují jistou dávku sebereflexe – přiznat si daný pocit znamená vzít za své chování zodpovědnost. Tj. když něco rozbiju, cítím vinu a pokud se dovedu přiznat a nabídnu opravu, beru za své chování plnou zodpovědnost. Pokud s nimi pracujeme takto, mohou nám být vlastně ku prospěchu.
To, v čem nám tak úplně nepomáhají je právě to, co rozlišuje pocit viny od studu.
Vinu cítíme, když děláme něco „špatného”. Stud souvisí s tím, jaký máme obrázek sami o sobě – „když to dělám, tak jsem špatný člověk”. Vina je tedy spojena s naším chováním, stud s naším sebeobrazem, s naší identitou.
Vina v nás vzbudí potřebu dané chování odčinit, například tím, že poprosíme o odpuštění, případně nabídneme nápravu, zpravidla v tu chvíli dovedeme ukázat empatii : „Promin, že jdu pozdě, vím, že tě to štve”. „Promiň, že jsem snědl všechno ovoce, jdu nakoupit”.
Pokud cítíme stud, máme o sobě špatné mínění – vyvolává totiž pocit „jsem špatný“. Podkopává náš pocit důstojnosti a integrity. A z tohoto pohledu může být stud mnohem více zraňující, než vina. Zraňující pro nás samotné. Pokud stud cítíme často, může dokonce vést k depresím a sociální izolovanosti.
Možnost nápravy
Takže, pokud naše chování napravíme a druhá strana či okolí toto naše opravné chování přijme, jsou dané pocity vlastně prospěšné. Uvědomíme si, že jsme něco provedli a vina či stud nás popožene ke změně. A navíc se utvrdíme v tom, že chybovat je skutečně lidské a vzít za chybu zodpovědnost není nic děsivého.
Pokud ale nevěříme, že můžeme ono rozbité „opravit” nebo že naše „oprava” nebude přijata, pravděpodobně nebudeme ani nic zkoušet dělat. Což může vést k tomu, že se budeme chtít některým lidem nebo situacím vyhnout – například se budeme vyhýbat konfliktům a tím budeme potlačovat naše potřeby či přání. Nebo můžeme sami sebe onálepkovat, dát si nějaké stigma – „já jsem prostě takový budižkničemu, lepší už to nebude”. Můžeme se zbytečně v některých situacích nervovat. Nebo je ani nezkusit – „já nikdy nebudu dobrý společník, nikam nejdu“. Můžeme se ale také chovat velmi nepříjemně – útočně.
Výzkumy ukazují, že pokud se s opakovanými pocity studu setkáváme v útlém dětství, může to mít na nás celoživotní dopad. Stejně tak, pokud často slýcháme od druhých odsouzení – ty jsi takový nebo taková, měl by ses stydět! Můžeme nám pak opravdu připadat, že jsme k ničemu. Navíc, můžeme být přesvědčeni o tom, že druzí nás vidí úplně stejně – ať už nás odsuzují, či nikoliv. (Matos, Pinto-Gouveia, and Duarte, 2013).
Pokud nás stud tzv. přemohl a stane se naším ústředním pocitem, měli bychom vyhledat odbornou pomoc. Deprese, která tyto pocity velmi často provází, je totiž výsledkem, ne příčinou. A proto bychom měli prozkoumat i to, co bylo skutečnou příčinou a kde se pocity studu vlastně berou.
K tomu, abychom vinu i stud úspěšně zvládli je důležité si uvědomit, že špatné chování nemusí vždy znamenat, že daný člověk je špatný. Každý z nás občas udělá něco nesprávného a může se díky tomu cítit nepříjemně. Je však na nás, jak se rozhodneme s tím vypořádat. Zda si i my sami dovedeme danou věc odpustit. A zda dovedeme vzít vinu i stud jako kontrolku, která signalizuje, že něco je třeba upravit. A nebudeme je brát jako něco, co nás dovede k chování, které nám neprospívá.
Další v rubrice emoce →