Někdy přemýšlím, jak se to stane, že kolem sebe chodíme a tváříme se, že se nevidíme?
Nedávno někdo v metru zastavil eskalátory plné lidí. Nejedná se o úplně běžnou situaci, určitě ne v ranní špičce, ale na druhou stranu, vyšlapat pár schodů přece nikomu neublíží. Po krátkých, překvapených pohledech a drobném mručení, se masa lidí vydala směrem vzhůru. Jenže o pár metrů výše stála paní s kočárkem. Lidé ji obcházeli a ona jen bezradně přemýšlela, co dělat.
Přišla jsem k ní a nabídla, že ji s kočárkem pomohu. Nevím, jestli jste někdy tahali něco tak těžkého, ale mně teprve po pár schodech došlo, že budeme potřebovat pomoc. Podívala jsem se na skupinku lidí, kteří se nakupili pod námi a v jejich očích sledovala naštvání. Tím, že jsme se já a paní vydaly nahoru s kočárkem, zablokovaly jsme volný průchod a oni museli jít stejně pomalu, jako my.
Zastavila jsem se a oslovila mladíky pod námi s prosbou o pomoc. Využili ale situace a briskně nás obešli. Oni a ještě asi deset dalších. Než se konečně někdo slitoval a kočárku se ujal.
Nechci polemizovat o kolektivní odpovědnost
i. Nechci se zamýšlet nad tím, proč nás většina lidí obcházela, jisté ale je, že si od té doby ještě více všímám tváří kolem sebe.
Proč se nám nechce s ostatními mluvit? Proč se schováváme před displeje mobilů a nedovedeme komunikovat, ani mimoslovně, s lidmi, které neznáme? A možná nejen s těmi, které neznáme.
Je v tom strach? Nejistota? Vím, že každý z nás má jinou bariéru, díky které se cítí bezpečněji, pokud je zachumlaný ve svém vnitřním světě. Přemýšlím však, kde se bere ten pocit, že nás tyto bariéry mohou před něčím ochránit. Vždyť si často ani neuvědomujeme, že je máme. Velmi často nevíme, proč jsme je vybudovali.
Ale někdy prozkoumání svých vlastních bariér, odvaha překročit je a občas z nich i něco ubrat, může pomoci našemu vlastnímu rozvoji, naší vlastní svobodě.
Není to jednoduchý proces, ale pokud nalezneme odvahu do svého nitra nakouknout, zpravidla se nám podaří vydat se na cestu ke spokojenějšímu životu.