Často slýcháme, že bychom měli něco změnit. Čteme motivační příběhy těch, kterým se nějaká zásadní změna v životě povedla. Dozvídáme se, jak se jim život zlepšil. Skoro máme pocit, že my sami jsme neschopní, když tu naši změnu stále odkládáme. Odkládáme ji, protože máme strach. A o strachu, který každou změnu provází, se moc často nepíše ani nemluví.
A tak se stává, že do naší psychoterapeutické praxe přichází lidé, kteří něco změnit chtějí, ale vlastně neví co a už vůbec ne jak. Vybaví se mi přitom jeden příběh, jehož jsem měla štěstí být svědkem.
Paní L. měla z vnějšího pohledu pěkný a pestrý život. Stálou, perspektivní a dobře placenou práci, manžela, dvě děti. Vše běželo bez problémů, zdánlivě v klidu. Jednou k ní na návštěvu přišla kamarádka a paní L. vyprávěla, s hrdostí a pýchou, o tom, jak děti výborně zvládly ve škole vystoupení a manžel vyrobil hezkou poličku. „Moc ho to baví,“ dodala. Kamarádka poslouchala a najednou se jí zeptala „A tebe baví co?“
V té jednoduché otázce byl ohromný zájem. Možná ji zaskočil víc, než otázka sama. Moc dobře totiž věděla, co musí. Musí uklidit, uvařit, postarat se o děti. Děti miluje, ale je kolem nich spousta starostí. Do práce chodí, občas jí tam něco baví, ale vlastně tam také většinu času něco musí.
Přemýšlela, jak to bylo dřív. Kdy vlastně naposledy dělala něco, co opravdu chtěla. A vyděsilo ji, co objevila. Zjistila totiž, že celý svůj život zasvětila musení.
Musela chodit do školy, nosit dobré známky. Žádné kroužky neměla, po škole utíkala pomáhat s domácností. Vysokou školu si vybrala na jistotu, vůbec nepřemýšlela o tom, co by chtěla. Nebyla zvyklá zabývat se sama sebou.
Manžela potkala na vysoké, vzali se, měli děti. Pokračovala v tom, co důvěrně znala. Dělat to, co se musí. Co je správné. Co se od ní očekává.
„Já vlastně vůbec nevím, co chci. To je přece strašný. Každý člověk to ví, jen já ne,“ opakovala si pořád dokola a pomalu, ale jistě se proobviňovala od smutnění k depresi. Navenek fungovala jako dřív. Ještě více se zakousla a dělala to, co musela. Přinášelo jí to jistotu. Musení se stalo jejími záchytnými body. Přemýšlet o sobě si zakázala.
Psychoterapie jako impuls?
Psychoterapie vstoupila do jejího života náhodou. V práci se v rámci firemního vzdělávání dostala do rozvojového programu, jejíž součástí byl i koučink. Kouč však velmi rychle rozpoznal jádro problému a doporučil jiný postup. Kolegyni terapeutku.
První sezení si naplánovala přes polední pauzu. Ale do práce se nevrátila. Stačilo pár reflexí od psychoterapeutky a svět se začal dostávat jiné obrysy a významy. Pořád někam lítám, jsem nervózní, že nic nestíhám, štve mne, kdykoliv se něco děje jinak, než by se mělo dít. Křičím na ty, které mám ráda jen proto, že se dostatečně nezapojují do mého musení. Všechno musí být na 150% a já nemám klid, dokud to není dokonalé. Kvůli komu? Nebo čemu? Její smutek propukl naplno. Po sezení se musela jít projít. Bezcílně chodila mezi domy, slzy jí tekly po tváři a ona vlastně ani nechápala, co se děje.
Na druhé sezení šla se smíšenými pocity. Zakázala si plakat, vše se snažila racionálně zvládnout. Nesmím se nechat takhle rozhodit! Jenže právě ono rozhození, které po pár minutách přišlo, mělo neuvěřitelný efekt. Poprvé po mnoha letech vyslovila, co opravdu chtěla.
Trvalo ještě mnoho měsíců, než si se svým chtěním začala být jistější. V té době ji také začalo docházet, že pokud opravdu chce být sama sebou, bude to znamenat jednu zásadní životní změnu.
Změna, ale pomalu
Začala pozvolna.
Přihlásila se na vysokou školu, tentokrát zcela mimo její dosavadní obor. Nikdo z jejího okolí tomu nevěnoval velkou pozornost. Někdo chodí do posilovny, někdo do posluchárny. Nijak zásadně to nezasahovalo do chodu rodiny a všichni se domnívali, že si do svého života konečně zařadila nějaký koníček.
Ona ale měla sen. Jakmile studium dokončí, odejde ze své dosavadní práce a začne si budovat novou kariéru. Od začátku. O dvacet let později, než všichni ostatní. Než její spolužáci. S nikým se o tom neodvažovala mluvit. Zatím byl čas. Bylo to daleko.
Manžel vůbec nic netušil. Naopak, často jí opakoval, jak je rád, že v ní má finanční jistotu. Kdyby se s ním něco stalo, ona se zvládne postarat o chod celé rodiny.
Jenže po čase sen získal konkrétní podobu. Seděla v pokoji v překrásném hotelu na služební cestě a ona věděla, že takhle žít nechce. Začala připravovat plán, který měl její sen proměnit ve skutečnost. Stanovila si, kolik chce našetřit, než odejde z práce. Srovnala si, co je pro ní v životě nejdůležitější a co chce obětovat. Rok před skončením studií se rozhodla, že se svým plánem seznámí okolí. Manžel se vyděsil. Jak to všechno finančně zvládneme? Děti, kteří mezitím dorostly v puberťáky, se vyděsily ještě víc. To jako znamená, že teď budeme jako ty chudý socky?
A zase ten strach
Začala se bát. Co když to nevyjde a já se nechytnu? Co když v tom nebudu dostatečně dobrá? Co když nastartování nové kariéry nebude trvat dva roky, ale mnohem víc? Uvědomila si, že poprvé v životě bude finančně závislá na manželovi a začala se bát, že jí to bude vyčítat. Bála se, že neunese pocit, že vlastně okrádá rodinu, když do rodinného rozpočtu nepřidává žádné peníze, ale naopak jen bere. Bála se odsouzení okolí.
Její obavy se naproti tomu snažili zmírnit někteří kamarádi, známí. „Vždycky jsi všechno zvládla výborně, ty se nemáš čeho bát,“ říkali jedni. „Pořád jenom dáváš, tak taky chvíli ber,“ říkali druzí. „Když víš, co chceš, tak věř, že to přijde. Musíš si věřit,“ říkali další. A paní L. měla pocit, že jí vůbec nechápou.
V té době ještě stále docházela na psychoterapie. Bylo to jediné místo, kde své obavy mohla v klidu a bez jakéhokoliv hodnocení probrat. Postupně prozkoumávat příčiny svých obav, pozvolna se učila s nimi vyrovnávat a smiřovat. Začala akceptovat nejistotu, která její změnu bude provázet. Dala si sama sobě čas. Přestala tlačit.
Nakonec se ke změně rozhoupala. Celý proces trval o rok déle, než byl původní plán, ale jednoho letního dne podala výpověď. A vydala se na novou, svobodnou, ale zcela neznámou cestu.
Dnes tomu jej již několik let. Jak sama říká, nelituje ani na okamžik, že změnu udělala. Nikdy ani na pidi sekundu nepochybovala, že to byl dobrý krok. Naučila se žít s ohromnou nejistotou, který ji nový život nabízí. Vlastně neztratila nic. Získala klidnější spánek, svobodu, radost ze života. Děti uznaly, že nová maminka, která není permanentně pod stresem, je vlastně velká výhra.
Výsledek se s odstupem času dá hodnotit jako výborný. Ale ten strach, obavy, které ji dva roky bránily změnu udělat a kterými si, jak dnes už moc dobře ví, musela projít, ty nechce zapomenout. Připomínají jí, že musela v první řadě překonat sama sebe. Pomáhají ji její nový život přijímat s mnohem větší pokorou.