Skončila terapeutická skupina. Dopíjíme čaj a vychutnáváme si zbytky atmosféry společného sdílení, která ještě zůstává v místnosti. Sedíme v křeslech, naše klábosení postupně přechází v rozhovor o psychoterapii, o nás a o tom, proč to vlastně děláme…
Máš dnes za sebou, Jano, čtyři individuální sezení a jednu skupinu, jaký ten dnešní den pro tebe byl?
Náročný a krásný zároveň. Náročný v tom, že každé sezení vyžaduje maximální koncentraci, nelze ani na chviličku vypnout. Krásný v tom, že mne tahle práce baví, nabíjí energií. Uvědomuji si, že to možná zní jako paradox – klienti mluví o těžkých situacích a já říkám, že mám krásný den. Tak mi dovol malé vysvětlení. Velmi citlivě vnímám pocity, bolesti i strasti, se kterými klienti přichází. Zároveň také vím, že psychoterapie je cestou, jak se s těmito pocity vyrovnat. Vím, že lidé, kteří do terapie přišli, mají ten nejtěžší krok za sebou. Přišli, protože chtějí něco změnit. Ať už je cesta k této změně jakkoliv náročná, věřím, že jednou přijde. Takže slovem krásný vlastně říkám, že ona práce má smysl. Na každém sezení, ať už je jeho průběh jakýkoliv, společně s klientem pracujeme na tom, aby byl jednou spokojenější.
No a teď je řada na Tobě, Ivano. Jak vnímáš rozdíl mezi individuálními sezeními a skupinou?
Když jsme s klientem či klientkou pouze ve dvojici a terapie se daří, vytváří se mezi námi zvláštní prostor. Někdy mám skoro pocit, že se ta atmosféra dá nahmatat. Klient má mou plnou pozornost a může se bez obav ponořit do sebe, svých pocitů a myšlenek. Těch padesát terapeutických minut má pouze pro sebe. Ve skupině je nás více. Tam mám “pomocníky”. Společenství lidí, kteří si vzájemně naslouchají a mají chuť se podporovat je velmi vzácná a křehká věc. Ve skupině působí společně vytvořená dynamika, která léčí každého, kdo do skupiny chodí. A jak dlouho to trvá než si nová skupina “sedne”? Chvíli ano. Tím největším nástrojem ve skupinové terapii je vzájemnost, kterou vytváří ti, kteří do ní chodí. Mají velkou moc a také velkou zodpovědnost vůči sobě navzájem. Je radostné vědět, že každý člověk je vybaven schopností opravdově a hluboce rozumět jinému člověku. Jen ji více využívat.
Denně posloucháme příběhy lidí, které nejsou vždy veselé. Daří se ti nepřenášet si pocity z práce do osobního života, Jano?
To je hodně dobrá otázka. V rámci výcviku a potom v průběhu praxe jsem se naučila s pocity, které se v průběhu terapií objeví, pracovat. Mám svůj rituál, který mi pomůže se vrátit zpět a vyrovnat se s tím, co se na sezení dělo. Ale pravda je taková, že občas o klientech přemýšlím i doma. Přemýšlím o tom, jak se mají, co se v nich během té doby, kdy se nevidíme, asi děje. Zamýšlím se, zda jsem v rámci té hodiny mohla udělat ještě něco jiného. Sem tam se mi o nich i zdá. Ačkoliv mé okolí, alespoň doufám, nic nepozná, občas potřebuji i doma být chvíli sama, nechat některé příběhy a pocity doběhnout a do-vyrovnat se s nimi. Vím, jak na to, ale někdy potřebuji víc času. Někdy, a to považuji za něco úžasného, mi něco tzv. docvakne pro mne samotnou. Něco z klientova života mne osloví a já si na tom uvědomím i cosi o sobě.
Takže vlastně malinko přenáším, mám-li být zcela upřímná.
A Ty? Jak Ty osobně pracuješ s pocity, které se v rámci terapií objeví?
Vlastně podobně jako Ty. Někdy si na klienty vzpomenu, když slyším něco zajímavého, co by jim mohlo pomoci. Jindy mi vlastní zkušenost připomene některé z témat, které řeším s klientkou v psychoterapii, a to nás přiblíží. Mnohokrát jsem si vybavila slova Carla Rogerse, zakladatelem našeho terapeutického směru, který tvrdí, že psychoterapeut na sobě musí pracovat po celý svůj život. Člověk podle Rogerse není žádnou stabilní bytostí. Spíše je takovým procesem. Tedy stále probíhá, stále se mění, prožívá nejrůznější pocity, které se každou chvíli proměňují a někdy velmi prudce střídají. A je to tak v pořádku. To, co se událo ráno, vnímáme večer úplně jinak. Co náš naštvalo, po hodině zapomeneme, anebo to naopak zastíní naše prožívání na několik dalších dní. Stojí hodně úsilí si vlastní proměnlivost připustit, protože v tom je kromě velké svobody také kus obav a strachů. Co jsem to za člověka, když pořád měním názory? Jsem zralý, když nevím, co chci? Takové a mnoho dalších obav slýchám často. Ale právě takto je to v pořádku. Život je pohyb a změna, ne rigidní ustrnutí. Když to přijmeme, obrovsky se nám uleví.
Jak poznáš, Jano, že se terapie daří?
Tohle se nedá popsat jednoduše. Neexistuje žádná tabulka ani graf, podle kterého by šlo zkontrolovat, že se něco vyvíjí “správným” směrem. Každý člověk je jiný, každá situace je jiná, každý příběh má tisíce úhlů pohledu. To, čeho si všímám, jsou maličké, drobné změny, které na sobě klient udělal. Velmi často si je sám ani neuvědomuje, ale pro mne jsou právě tím jemným indikátorem, že jdeme – pro něj – dobrou cestou, že se terapie daří. Pokud si po nějaké době sám uvědomí, že je ve svém nitru pevnější, že se o sebe může opřít, vím, že se terapie zásadně posouvá.
Což mne posouvá k mé otázce na Tebe, Ivano – a to je víra v terapii. Jak poznáš, že na konci celého procesu klient opravdu dojde ke spokojenosti?
Pozná to sám. Když se klienti začnou cítit lépe, anebo se jim daří v praxi řešit problémy, se kterými za mnou přišli, nastává čas na diskusi o ukončení terapie. Někdy s tím klienti přijdou sami. Jindy přichází impuls ode mě, a je na nich, jak se rozhodnou.
Máš oblíbené klienty, Jano?
Vidíš, nikdy mne nenapadlo přemýšlet o tom takhle. Nejdůležitějším prvkem celé terapeutické práce je důvěra mezi mnou a klientem. Pokud se během prvních setkání nevytvoří, práce by neměla smysl. S přicházející důvěrou se mezi námi vytváří hluboký vztah a porozumění. Jasně, každý člověk je jiný. Jiný, a zároveň v něčem výjimečný a jedinečný. A je úžasné sledovat, jak se tato jedinečnost hledá. Naproti tomu, vnášet do vztahu jakékoliv prvky oblíbenosti by přinášelo hodnocení, posuzování. Což je něco, co se mi jednak z duše příčí a jednak si myslím, že mi to ani nepřísluší. Takže odpověď zní, ne. Nemám ani oblíbené ani neoblíbené klienty.
A poslední otázka, Ivano. Není ti někdy líto, když se s klientem na konci terapie loučíš?
Je. Jak říká naše supervizorka, s ukončení psychoterapie tedy vztahu s klientem, ztrácíme také kousek sebe. Společný čas, i když trvá třeba jen pár sezení, je velmi intenzivní. Nelze to pak jen tak vymazat, jako když se vypne počítač. Na bývalé klienty si občas vzpomenu, zajímá mě, jak se mají. Někdy se to dozvím, jindy ne. Ale našim cílem je klientům pomoci a nechat je jít svou cestou a ne uměle udržovat psychoterapeutický vztah. Takže zároveň s letmým pocitem lítosti mám velký pocit radosti a zadostiučinění, že se loučím s někým, kdo našel, co hledal a cítí se plnější a pevnější v sobě i svém životě. A to je právě ono, dva pocity, lítost i radost v jednom. Zdánlivé protiklady, které vedle sebe v mém prožívání klidně mohou být. A já vím, že to je v pořádku.
Tak Jano, zase příště, v přítmí zimního večera, s čajem a pohledem do zahrady.