Slovo trauma můžeme slýchat poměrně často a někdy se zdá, že jím lidé kolem nás označují jakoukoliv událost – ať už to, že někomu ujel autobus, někdo na někoho zakřičel nebo když zemřel někdo blízký. Může to vytvářet zmatek a může se stát, že celý prožitek tak trochu shodíme ze stolu. A to může být velmi zraňující. Pojďme se tedy podívat na to, co trauma je a jak se projevuje v naší psychice.
Onen zmatek se může projevovat i tím, jak o sobě a svém prožívání přemýšlíme. Někdy ke mně totiž přicházejí klienti se slovy: „Vlastně se nic hrozného nestalo, aktuálně by se mi mělo dařit dobře… ale nějak blbě všechno snáším.“ Právě v tom je jeden z klíčů k pochopení traumatu. Trauma není daná událost, není definováno tím, co konkrétně se stalo, ale tím, jak danou situaci náš organismus prožil – zda jsme v tu chvíli měli dost opory, bezpečí a možností, jak situaci zvládnout.
Co je tedy trauma
Trauma je zkušenost (ne událost), která nás v určitém okamžiku zahltila. Bylo toho příliš, bylo to příliš rychlé, příliš náročné – a my jsme na to zůstali sami nebo bez dostatečných zdrojů.
V praxi se nesetkávám jen s „velkým“ traumatem (nehody, násilí, ztráty), ale velmi často i s tím, co Bessel van der Kolk i Bruce D. Perry popisují jako vztahové trauma. To může vznikat postupně – třeba když dítě (anebo i dospělý) opakovaně zažívá nedostatek přijetí, bezpečí, pochopení nebo předvídatelnosti.
Jak píše Bessel van der Kolk ve své knize Tělo sčítá rány, trauma není jen vzpomínka. Je to něco, co si naše tělo i nervový systém dál „pamatují“. Proto se může stávat, že reagujeme silněji, než bychom čekali – a sami tomu nerozumíme.
Jak se trauma může projevovat
No a zde je další háček. Každý z nás totiž reaguje jinak. A navíc my sami si dané chování vůbec nespojujeme s nějakou dávnou situací nebo s něčím, s čím jsme se v minulosti setkávali. Jinými slovy, to, že se neadekvátně vytočím, když mě někdo v supermarketu předběhne u pokladny, nebudu připisovat tomu, že jsem se – například – jako malá cítila odstrkovaná a upozaďovaná sourozenci. Všímáme si toho, že se chováme nějak „divně“, ale vlastně nevíme proč a odkud se tak silný prožitek bere.
Chování a pocity, s jakými se často v těchto případech setkávám, jsou například ty, že lidé cítí napětí, úzkost nebo neklid tak nějak „bez důvodu“. Nebo mají potíže s důvěrou a blízkostí. Nebo na zátěž reagují přehnaně silně (výbuchy emocí), anebo naopak „odpojeně“. Někdy lidé přicházejí s tím, že mají pocit, že nejsou sami sebou. A nebo si všimnou, že opakují podobné vzorce ve vztazích.
Bruce D. Perry v knize Co se ti stalo? vysvětluje, že nejde o otázku „Co je se mnou špatně?“, ale spíš: „Co se mi stalo?“. Tenhle posun bývá pro mnoho lidí velmi úlevný. Pokud se totiž na sebe podíváme touto optikou a jdeme po příběhu toho, co se nám stalo, můžeme nahlédnout na to, kdy se dané vzorce začaly tvořit. A velmi často pochopíme, že tehdy měly dobrý důvod vzniknout.
Jak probíhá terapie traumatu
Když ke mně někdo přichází s tématem traumatu, nezačínáme tím, že bychom se hned „vrhali“ do bolestivých vzpomínek. Naopak. Velmi často se stává, že lidé přicházejí právě s oněmi projevy chování, které jsem popisovala, protože jim vadí. A hledají klíč k tomu, jak se jich zbavit. To, že zdrojem daného chování může být například nějaká traumatizující událost (nebo řada událostí), se většinou rozkryje až mnohem později.
Jak tedy taková sezení vypadají?
Bezpečí – nejdřív jej společně hledáme. V prostoru, v našem vztahu, ale i uvnitř vás.
Velmi často se lidé ptají: „Co mám dělat?“ A já s nimi zpomaluji, společně se učíme vnímat tělo a rozpoznávat signály přetížení.
Terapie není o tlačení. Je o jemném ladění.
Porozumění reakcím – postupně začínáme dávat smysl tomu, co klient prožívá. Proč se tělo aktivuje. Proč někdy „zamrzne“, nebo naopak reaguje impulzivně.
Najednou věci začnou zapadat: „Aha, tak proto…“
Hledáme způsoby, jak nacházet rovnováhu. Třeba tím, že sledujeme, co se děje v těle, zkoumáme, jak může pomoci práce s dechem a pozorností. Hledáme, jaké v sobě a kolem sebe máme zdroje, které nám pomáhají aktuální situace zvládnout.
Nejde o „opravu“ – jde o rozšíření klientových možností.
Teprve když je na to dostatečný prostor a stabilita, můžeme se postupně dotýkat samotných dávných událostí, traumatických zkušeností. Ne proto, abychom se v nich ztratili, ale proto, aby už nemusely mít nad vámi takovou moc.
Postupně se děje něco velmi důležitého: to, co bylo dřív oddělené nebo zahlcující, se stává součástí klientova příběhu – ale už jej neovládá.
Individuální přístup
Každý člověk je jiný. Každý nervový systém reaguje jinak. Proto v terapii neexistuje jeden „správný postup“.
Někdo potřebuje víc času na budování důvěry. Jiný víc porozumění a struktury.
Mou rolí je být s klientem v tom procesu a společně hledat tempo a přístup, který je pro něj bezpečný a podpůrný.
Má smysl přijít do terapie?
Často slýchám: „Nevím, jestli je to dost vážné…“
Moje odpověď bývá jednoduchá: Pokud vás něco dlouhodobě trápí, ovlivňuje vaše vztahy, prožívání nebo vnitřní klid, pak to dostatečně vážné je.
Nemusíte čekat, až to bude „horší“. Naopak – jemná práce včas může být velmi úlevná.
A co vztahy?
Traumatizující události se často výrazně projevují ve vztazích – v blízkosti, konfliktech, očekáváních i strachu ze ztráty.
Tomu se budu věnovat v samostatném článku, protože to je téma, které si zaslouží víc prostoru.
To, co bych si přála, aby zaznělo závěrem, je následující: Není s vámi nic „špatně“. Vaše reakce dávají smysl.
A pokud cítíte, že na to nechcete být sami, terapie může být bezpečné místo, kde se na to podíváme společně – krok za krokem, vaším tempem.
