S Ivanou se známe víc než deset let. Potkaly jsme se na psychoterapeutickém výcviku a od té doby se naše cesty přirozeně prolínají. Spoluzaložily jsme naše centrum Tavia v Praze. Zároveň každá z nás procházíme vlastními osobními proměnami, které se nevyhnutelně otiskují i do naší práce. A tak si občas dopřejeme luxus se navzájem zastavit, ptát se, reflektovat a nahlédnout pod povrch toho, jak pracujeme. A tady zaznamenáváme jeden z těchto momentů. Pojďme se podívat blíže do toho, jak o psychoterapii v současné době přemýšlí Ivana.
Má cesta k PCA psychoterapii
Jsem ráda, že se spolu můžeme potkat a povídat si. A láká mě vrátit se úplně na začátek – jak ses vlastně k rogeriánské psychoterapii (neboli PCA psychoterapii) dostala a co tě na ní tak oslovilo?
K rogeriánské terapii jsem se dostala postupně. Už dřív jsem měla takovou životní zkušenost, že se mi lidé svěřovali – často i ti, které jsem potkala třeba jen jednou. Jako by měli potřebu někde nechat něco těžkého, co nesli, a já jsem se jim tak trochu připletla do cesty.
Zpětně jsem si to pojmenovala jako schopnost empatie a naslouchání. Nějak přirozeně se mi dařilo vytvářet prostředí, ve kterém se lidé mohli otevřít. To je jedna zkušenost, kterou jsem měla.
Další krok k terapii byl spíše existenciální. Odjakživa mě zajímal člověk a jeho příběhy. Měla jsem vždy potřebu vidět víc do hloubky lidských podob, do toho, jaké to je být člověkem v různých situacích. A tak mi dávalo smysl po střední škole studovat historii. Dnešním pohledem si říkám, že ta moje profesní cesta vlastně dává velký smysl. Historie je příběh lidstva, zatímco psychoterapie je příběh jednotlivce, v rámci toho lidského.
Po studiích na první vysoké jsem se pak přes různé pobyty v cizině začala profesně věnovat rozvoji lidí. Měla jsem možnost nahlédnout do velice odlišných životních zkušeností – jaké to je být uprchlicí z válkou zmítané země, ženou ve vědě, která usiluje o významnou pozici a čelí mnoha překážkám, mužem ve vysoké pozici, kde čelí obrovským tlakům a nemůže si dovolit citlivost, člověkem bez domova, duchovními … To všechno mě hodně formovalo.
K terapii samotné jsem se pak dostala přes vlastní zkušenost v terapeutické skupině. A když jsem si vybírala výcvik, rogeriánský přístup mi úplně zapadl. Po výcviku jsem pokračovala studiem psychologie a mezitím spolu s Tebou a kolegou Ondrou doputovala do naší Tavie.
Vím, že to byla cesta a zároveň to zní jako přirozený vývoj. Líbí se mi, že říkáš, že ti rogeriánství zapadlo do tvého životního směru. A to ve mně vzbuzuje otázku – myslíš, že tenhle přístup může sednout opravdu každému klientovi?
Myslím si, že v principu ano. Je to přístup, který je velmi podpůrný ke každému člověku, který přichází se svými otázkami nebo potížemi.
My vytváříme prostor, ve kterém si klient může své problémy postupně nahlížet, zkoumat a přehodnocovat. A ta práce se odehrává hlavně v jeho světě. My mu do toho nevnášíme hotová řešení, spíš nabízíme, jak věci vnímáme, co v nás vyvolávají. Je pak na klientovi, co si z toho vezme. A právě tohle dělá rogeriánský přístup hodně univerzální. Nemáme patent na pravdu. Snažíme se přibližovat k pravdě takové, jakou ji vnímá klient a nabízíme mnoho odlišných způsobů, jak se dá na věci dívat. Tím rozšiřujeme klientovy obzory a dáváme mu důvěru v to, že si vybere náhled pro sebe konstruktivní.
Ivana Šindlerová
PCA psychoterapie: práce s dospívajícími, dospělými i profesionály
To dává smysl. Znám tě, vím, jak se tvoje praxe postupně rozšiřovala – pracuješ s dospívajícími, dospělými i profesionály. Jak to vnímáš ty? Je práce s těmito skupinami něčím specifická?
V něčem jsou si lidé vlastně velmi podobní. Ano, liší se životní etapou, pohlavím, orientací, tématy… Ale většinou je to o nějaké touze – žít lepší život, něčemu porozumět, něco změnit.
Když se zamyslím nad specifiky ohledně mladé generace, a zde musím zdůraznit, že mluvím jen ze zkušenosti s těmi mladými, se kterými se setkávám, tak si uvědomuji, že nejsou zvyklí na to, že je dospělí opravdu poslouchají. Bývají překvapení mírou respektu a zájmu, kterou nabízím. Často se od nich dozvídám závažné věci, o kterých jejich rodiče vůbec nevědí.
A nemyslím si, že by to bylo nutně tím, že by rodiče neměli zájem. Spíš jako by v rodinách chyběly podmínky pro osobní sdílení. Chybí zájem o svět mladých, který je často velmi odlišný od světa rodičů a prarodičů. A někdy mám pocit, že by mladí lidé potřebovali víc respektu – a také víc důvěry v to, že i oni mají co nabídnout, ne je onálepkovat jako sněhové vločky. My dospělí se od nich můžeme hodně učit.
To je vlastně hodně inspirující, přemýšlet o tom, co se já osobně mohu od mých mladých dospělých dětí učit. A když se zastavíme u profesionálů – třeba terapeutů nebo lidí z pomáhajících profesí – vnímáš u nich jako klientů něco odlišného?
Tam je to trochu jiné v tom, že jsou zvyklí na sebereflexi a na práci s vnitřním světem. Terapie pak někdy plyne přirozeněji, protože rozumí tomu procesu.
Ale jinak prožívají a řeší velmi podobné věci jako kterýkoliv jiný klient.
Je pravda, že když jsem i já byla ve své osobní terapii, tak jsem řešila podobná témata, jako řeší mí současní klienti. K tomu mě napadá ještě jedna věc – ty s profesionály nepracuješ jen terapeuticky, ale i v rámci supervize nebo mentoringu. Co je pro tebe v téhle roli důležité?
Zase bych zmínila respekt. Dává velký smysl podporovat začínající terapeuty, kteří se mohou potýkat s celou řadou nejistot. S mnoha věcmi se potkávají poprvé, mohou být vystrašení, mohou se jich dotknout nějaká témata víc, než by si přáli. Je to celá řada nových věcí, protože se pohybují ve vztahovém poli s klientem a něco to v nich vyvolává. V knihách všechno nevyčteme. Každý, kdo ukončí výcvik a pak nastoupí do praxe, se potýká s tím, že zjišťuje, že některé věci s některými klienty fungují jinak. Musí si hledat svůj vlastní terapeutický styl, který je vázaný na jeho osobnost, na jeho životní příběh. Například v PCA přístupu je třeba se opřít o autenticitu, protože my techniky příliš nepoužíváme. A někdy to může být náročné. Je dobré na to nebýt sám.
Proto supervizi nebo mentoring – což je takový předkrok, když jsme v profesi úplně noví – vnímám jako velmi důležitou oporu, nástroj psychohygieny i součást profesní zodpovědnosti. Já osobně supervizi využívám a podpořila bych v tom všechny kolegy i kolegyně.
Přijetí jako nedílná součást rogeriánské psychoterapie
Jasně, takže opravdu je jedno, v jaké fázi klient přijde, ať už se jedná o dospívajícího nebo profesionála, terapie je o člověku a jeho příběhu. Ale nedá mi to – jak to máš s lidmi, kteří přicházejí z různých prostředí nebo mají třeba psychiatrickou diagnózu? Proměňuje to nějak tvůj přístup k nim?
V principu ne. Jak říkáš, vždy přichází konkrétní člověk se svým příběhem a tím se nechávám vést.
Například u LGBTQ+ klientů mám ale opakovanou zkušenost, že si někdy předem ověřují, jestli je budu v terapii akceptovat. Poprvé mě to opravdu zaskočilo. Pochopila jsem, že zažívají nepřijetí v našich profesních řadách. Naráží na terapeutky a terapeutky, kteří je nepřijmou anebo dostávají nevyžádané rady o tom, jak by měli žít podle hodnot svých terapeutů. A to mi přijde opravdu hrozné. Protože kde jinde by už lidé měli zažívat akceptaci než v terapii.
Stejně tak u klientů s psychiatrickou diagnózou – tu informaci beru na vědomí, ale vycházím hlavně z toho, co prožívají oni a jak tomu rozumí. Nějakou diagnózu by dnes myslím dostal každý, kdo by zašel k psychiatrovi nebo podstoupil psychologické testy. Snažím se nedívat na člověka skrze nálepky, ale opravdu ho potkat tam, kde je. Což samozřejmě říkám s plným vědomím toho, že jsou diagnózy, které vyžadují specifické přístupy. A také ze zkušenosti terapeutky, která pracuje mimo zdravotnické zařízení v soukromém sektoru. Zároveň si myslím, že v rámci PCA lze udělat hodně, aniž bychom potřebovali manuály na to, jak má být k dané diagnóze přistupováno. Bezpodmínečné přijetí, empatie a kongruence, které nabízíme, dělají někdy divy. 😊
A ještě mne napadá – co když klient přichází úplně ztracený, neví kudy dál, nebo naopak očekává rychlé řešení? Jak s takovými očekáváními pracuješ?
Když někdo neví kudy dál, snažíme se tu situaci společně trochu zklidnit a podívat se na ni z různých stran. Někdy se ukáže, že není tak bezvýchodná, jak se zdála.
Pokud je ale stav vážný, je důležité dát tomu plnou váhu a případně doporučit jinou formu péče.
Co se týče očekávání rychlých řešení, to je dnes poměrně časté. Ale v terapii jde o něco jiného. Smyslem je, aby si své odpovědi každý našel sám. A když se to stane, bývá to velmi posilující. Není to splnění mnou zadaného úkolu, ale skutečná změna, která vychází zevnitř. Terapie má člověka zmocňovat, podpořit ho v uvědomění, že zvládne držet život ve svých rukou, i když se dějí nepříjemné věci.
Psychoterapie v Praze a péče o vlastní pohodu
Když tě tak poslouchám, znovu si uvědomuji, jak náročná naše práce je. Co pomáhá tobě osobně zůstávat v psychické pohodě?
Naše práce vyžaduje dlouhé hodiny plné pozornosti a neustálý zájem o druhého. Za ty roky praxe jsem si prošla obdobím přetížení i nejrůznějšími pokusy o nastavování hranic. Postupně jsem snad našla uspokojující balanc.
Mám dnes nastavený limit klientů, který nepřekračuji. Vím, že během dne potřebuji prostor, nemůžu jet od rána do večera bez pauzy.
Pomáhá mi pohyb – hodně chodím, třeba po Praze nebo v přírodě. Je to pro mě způsob, jak se vracet zpátky k sobě. Navíc Praha se svým geniem loci mě hodně nabíjí.
Život má trošku větší disciplínu. Hlídám si spánek a moc nepiju alkohol, hlavně během týdne. Vnímám to i jako určitou zodpovědnost vůči klientům a profesní etiku. Abych mohla nabídnout stoprocentní pozornost, musím se starat o to, abych toho byla schopná.
Zmiňovala jsi spoustu věcí, které dodržuješ, abys svou práci mohla dělat. A z toho, co říkáš, je cítit, jak důležitý je pro tebe i smysl té práce. Co tě na ní nejvíc naplňuje?
Asi ty momenty, kdy vidím, jak se člověk začne měnit. Jak se postupně otevírá, uvolňuje, jak se v něm objevuje víc života.
Někdy je to vidět i navenek – změna v postoji, ve výrazu, v energii. Jako by se něco v něm rozsvítilo.
A já mám v těch chvílích pocit, že jen přihlížím tomu, jak člověk „kvete“. Když ucítí zdroje, které má v sobě, a které z různých důvodů nemohl dosud používat, začne překonávat bariéry a růst. A to je velká síla.
A na závěr si neodpustím tu otázku, kterou samy nemáme úplně v lásce – kdybys měla jedním slovem říct, co mají tvoji klienti společné, co by to bylo?
Nejspíš odvaha, statečnost. Potenciál ke změně a chuť žít lepší život. Všechno toto má drtivá většina mých klientů v sobě. Jen to v terapii musíme postupně osvobodit. A pak už to jde samo. A to je velká radost.
Moc děkuji za rozhovor.
Ivana působí v Praze 6 a přijímá klienty na individuální psychoterapii, supervizi i mentoring. Více o spolupráci s ní najdete zde.
