Koluzní pohled na nevědomou dynamiku partnerských vztahů
Proč nás někdy nejvíce přitahuje právě člověk, se kterým později prožíváme konflikty? Proč máme na začátku vztahu pocit, že jsme našli přesně to, co jsme celý život hledali, a po letech nás stejné vlastnosti partnera začnou rozčilovat, zraňovat nebo vzdalovat?
Jedním z možných vysvětlení je koncept koluze. Koluze je pojem pocházející z psychodynamické párové terapie, který rozpracoval švýcarský psychiatr a párový terapeut Jürg Willi. Označuje nevědomé doplnění mezi partnery. Nejde o vědomou dohodu ani o manipulaci. Koluzní teorie předpokládá, že nás na druhém člověku často přitahují vlastnosti, potřeby nebo způsoby prožívání, které jsou pro nás samotné nějak důležité, ale současně obtížně dostupné.
Partner v nás často probouzí části našeho prožívání, které jsme si dlouho nemohli dovolit ukázat sobě ani druhým. To, co bylo zpočátku zdrojem přitažlivosti, se však může v období zátěže proměnit ve zdroj konfliktů. Kvality, které se původně doplňovaly, se začnou vzájemně ohrožovat.
U jednoho páru, se kterým jsem pracoval, jsem si postupně začal všímat právě takové dynamiky. Partnerka byla velmi citlivá na kvalitu vztahu. Přinášela témata blízkosti, kontaktu a vzájemného propojení. Partner naopak více chránil vlastní prostor, klid a autonomii. Na začátku vztahu byly právě tyto rozdílnosti zdrojem přitažlivosti. Ona oceňovala jeho stabilitu a schopnost ustát náročné situace. On obdivoval její živost, emocionalitu a schopnost vytvářet blízkost.
V období zvýšené zátěže se však začalo ukazovat, že stejné kvality, které je kdysi spojovaly, se stávají zdrojem napětí. Čím více partnerka usilovala o kontakt a ujištění, tím více partner potřeboval odstup a prostor. A čím více se stahoval, tím silněji ona prožívala obavy z odpojení a ztráty blízkosti.
Koluzní pohled mi v této situaci nabídl zajímavou hypotézu. Jako by si jejich vztahový systém nevědomě rozdělil důležité psychické úkoly.
Partnerka hlídala, aby se vztah nerozpadl. Partner hlídal, aby je vztah nepohltil.
Nešlo přitom o jejich pevné osobnostní vlastnosti, ale spíše o role, které jejich vztah v období zátěže postupně vytvářel.
Právě v tom vidím přínos koluzního pohledu. Pomáhá nám dívat se za samotný konflikt a hledat hlubší logiku vztahové dynamiky. Namísto otázky „Kdo má pravdu?“ nebo „Kdo je problém?“ se můžeme ptát: „Jakou důležitou roli každý z partnerů ve vztahu nevědomě zastává?“ a „Před čím jejich společná dynamika oba chrání?“
Koluze tak nepředstavuje patologii ani chybu vztahu. Spíše nabízí způsob, jak porozumět tomu, proč si dva lidé byli kdysi tak přitažliví a proč právě jejich rozdílnosti mohou být současně zdrojem lásky i opakovaných konfliktů.
Porozumění koluzi nám však nemusí pomoci pouze lépe chápat naše konflikty. Může nám také pomoci lépe porozumět sobě samým, tomu, po čem ve vztazích toužíme, čeho se obáváme a proč nás právě tento člověk oslovil způsobem, jakým to nikdo před ním nedokázal.
Koluze je však pouze jedním z možných způsobů, jak porozumět partnerské dynamice. To, co z jednoho pohledu vypadá jako nevědomé doplnění partnerů, může z jiného pohledu souviset s jejich attachmentovou historií, způsoby regulace blízkosti nebo zkušenostmi z primárních vztahů. Právě proto považuji za užitečné dívat se na páry více filtry současně. Každý z nich totiž zachycuje jinou část vztahového příběhu. A o tom, jak lze stejnou dynamiku nahlížet optikou attachmentu, třeba zase příště. 😉
