Proč někdo ve chvílích blízkosti hledá ještě větší blízkost, zatímco druhý potřebuje prostor?
V minulém článku jsme se dívali na partnerské vztahy optikou koluze. Tentokrát bych rád nabídl jiný pohled, který vychází z attachmentové teorie neboli teorie citové vazby.
Hned na začátku je ale důležité říci, že tento článek nemá ambici obsáhnout celé téma attachmentu. Nebudeme se zde věnovat například rozdílu mezi primárními a sekundárními attachmentovými osobami ani dalším souvislostem, které jsou pro porozumění citové vazbě důležité. Mým cílem je nabídnout spíše praktický pohled z párové terapeutické praxe a pozvat čtenáře k zamyšlení nad tím, jakým způsobem sami hledají bezpečí ve vztazích.
Attachmentová teorie vznikla díky práci britského psychiatra Johna Bowlbyho a později ji významně rozpracovala psycholožka Mary Ainsworth. Zjednodušeně řečeno se zabývá tím, jak naše rané zkušenosti s blízkými lidmi ovlivňují způsob, jakým prožíváme blízkost, důvěru, odloučení nebo nejistotu v dospělých vztazích.
V odborné literatuře se nejčastěji setkáváme s jistou, úzkostnou a vyhýbavou vazbou. Popisována bývá také dezorganizovaná vazba, která je sama o sobě velmi širokým a komplexním tématem. Současně považuji za důležité dodat, že attachmentové styly nejsou nálepky ani diagnózy. Každý z nás v sobě nese všechny tyto způsoby reagování. Jde spíše o to, která strategie bývá v náročných situacích naším nejčastějším způsobem hledání bezpečí.
U jednoho páru, se kterým jsem pracoval, jsem si postupně začal všímat dynamiky, která se v různých podobách objevuje v mnoha vztazích. Partner v období zvýšené zátěže potřeboval více kontaktu, blízkosti a ujištění. Partnerka naopak potřebovala více prostoru, klidu a času pro sebe. Zpočátku se může zdát, že podobné páry vedou spory o čas, komunikaci, telefon nebo každodenní povinnosti. Když se však na jejich interakci podíváme attachmentovou optikou, začíná se objevovat jiný příběh.
Představme si běžnou situaci. Jeden z partnerů přichází domů po náročném dni a potřebuje chvíli vypnout. Druhý se celý den těšil na společný kontakt a potřebuje sdílet, co prožil. Čím více se jeden snaží přiblížit, tím více druhý cítí potřebu stáhnout se. A čím více se stahuje, tím silněji první prožívá potřebu blízkost obnovit.
Na povrchu to může vypadat jako konflikt o komunikaci, pozornost nebo společně strávený čas. Pod povrchem však často vidíme střet dvou různých strategií hledání bezpečí. Přesto oba partneři usilují o totéž – snaží se znovu získat pocit bezpečí. Jen každý používá jinou cestu.
Pro člověka s převahou úzkostné vazby bývá blízkost důležitým zdrojem regulace a uklidnění. Ve chvílích zvýšené zátěže nebo oslabení vztahového kontaktu se může rychle objevovat obava z odmítnutí nebo pocit, že se něco děje. Přirozenou reakcí pak bývá snaha kontakt obnovit.
Pro člověka s převahou vyhýbavé vazby může být naopak zdrojem bezpečí možnost stáhnout se, uklidnit se po svém a zachovat si určitou míru autonomie. Ve chvíli, kdy cítí tlak nebo příliš intenzivní očekávání, může mít tendenci vytvářet větší odstup.
Ani jedna z těchto strategií není sama o sobě špatná. Obě vznikly jako způsoby, jak zvládat zátěž a chránit si pocit bezpečí. Potíž nastává ve chvíli, kdy se tyto strategie setkají. To, co má pro jednoho ochranný význam, může druhý prožívat jako zraňující vztahový signál. Potřeba blízkosti může být vnímána jako tlak. Potřeba prostoru může být prožívána jako odmítnutí.
Právě v tom vidím velkou hodnotu attachmentového pohledu. Pomáhá nám přestat uvažovat v kategoriích „kdo má pravdu“ a více se zajímat o otázku, jakým způsobem každý z nás hledá bezpečí. To platí nejen pro partnerské vztahy, ale také pro přátelství, rodinu nebo vztah k sobě samému.
Attachmentová teorie nám nenabízí jednoduché návody ani rychlé odpovědi. Může nám ale pomoci lépe porozumět tomu, proč reagujeme způsobem, jakým reagujeme, proč nás některé situace zasahují více než jiné a proč si někdy s druhými lidmi nerozumíme, přestože si navzájem nechceme ubližovat.
Stejně jako koluze je i attachment pouze jedním z filtrů, kterými můžeme vztahy pozorovat. Nepopisuje celý příběh člověka ani celou složitost vztahové dynamiky. Může však být užitečnou mapou, která nám pomáhá lépe porozumět sobě, druhým a cestám, po kterých ve vztazích hledáme blízkost, jistotu a bezpečí.
