Proč je období diferenciace přirozenou součástí dlouhodobého vztahu
Když sledujeme romantické filmy, většina z nich končí ve chvíli, kdy se dva lidé konečně najdou. Polibek, svatba nebo společný odchod vstříc západu slunce bývají symbolem šťastného konce. Ve skutečnosti je to ale často právě okamžik, kdy ten nejzajímavější příběh teprve začíná.
Dlouhodobý vztah totiž není neměnný. Vyvíjí se společně s lidmi, kteří jej tvoří. A téměř každý pár dříve nebo později vstoupí do období, které bývá náročné, ale současně představuje přirozenou součást jeho vývoje.
V předchozích článcích jsme se dívali na partnerské vztahy optikou koluze a attachmentové teorie. Tentokrát bych rád nabídl další pohled, který dlouhodobý vztah chápe jako vývojový proces. S podobným uvažováním se můžeme setkat například v pracích Margaret Mahler, Murrayho Bowena nebo Davida Schnarcha. Právě Schnarch používá pro jedno z nejvýznamnějších období tohoto vývoje pojem diferenciace.
Schnarch popisuje diferenciaci jako schopnost zůstávat sám sebou i v blízkém vztahu. Jinými slovy jde o to, aby partner dokázal být druhému člověku nablízku, aniž by přitom ztrácel vlastní identitu.
U jednoho páru, se kterým jsem pracoval, se toto téma objevilo ve chvíli, kdy partnerka začala uvažovat o studiu vysoké školy. Děti už byly větší a ona cítila potřebu znovu rozvíjet také část sebe, která byla řadu let upozaděná. Partner její rozhodnutí zpočátku prožíval s velkou nejistotou. Ne proto, že by studium odmítal. Obával se, že se jejich společný život začíná měnit způsobem, který je od sebe vzdálí.
Teprve během terapie jsme začali hledat jiný význam celé situace. Partnerka neutíkala ze vztahu ani nehledala jiného partnera. Vedle společného života pouze znovu objevovala také sama sebe.
Právě v tom podle mě spočívá síla období diferenciace. Nejde ani tak o samotnou změnu. Mnohem důležitější je význam, který jí oba partneři přisoudí.
To, co jeden prožívá jako přirozený osobní růst a hlubší poznávání sebe sama, může druhý vnímat jako ohrožení vztahu. Touha více rozvíjet vlastní zájmy, změnit zaměstnání nebo začít studovat může být druhým partnerem prožívána jako zpráva: „Už mě nepotřebuje.“ Nebo ještě bolestněji: „Už mě nemiluje.“
Diferenciace sama o sobě vztah neohrožuje. Vztah často začne ohrožovat až ve chvíli, kdy změnu začneme chápat jako důkaz slábnoucí lásky, odmítnutí nebo opuštění.
Období diferenciace přichází u každého páru v jiném okamžiku. Někdy ji spustí narození dítěte, změna zaměstnání nebo další studium. Jindy úplně obyčejná situace – jeden z partnerů začne více jezdit na kole, chodit na ryby nebo objeví nový koníček, zatímco druhý očekával, že všechny důležité chvíle budou dál prožívat společně. Nejde přitom o konkrétní událost, ale o to, jaký význam jí oba partneři přisoudí.
Ve své terapeutické praxi opakovaně potkávám páry, které se mají rády a vytvořily bezpečný vztah. Přesto právě období diferenciace někdy začnou chápat jako důkaz, že se k sobě nehodí. Ne proto, že by jejich vztah nebyl dost kvalitní, ale proto, že proměnu vztahu zamění za jeho konec.
Možná právě v tom spočívá jeden z největších rozdílů mezi romantickým filmem a skutečným partnerstvím.
Hollywood často vypráví příběh o tom, jak dva lidé vytvoří společné MY. Skutečný život však po čase postaví před tento vztah další vývojový úkol – aby vedle společného MY zůstalo zachováno i vlastní JÁ každého z partnerů.
Dokážeme vytvořit tak bezpečné společné MY, aby v něm oba partneři mohli zůstat sami sebou, i když se během života budou proměňovat?
Možná právě v tom spočívá jedna z největších výzev dlouhodobého partnerství. Nezůstávat stejnými lidmi jako na začátku vztahu, ale dovolit sobě i partnerovi, aby se proměňovali. Bezpečný vztah přitom nemusí být místem, které změnu brzdí. Naopak se může stát prostorem, ve kterém oba partneři mohou dál růst, objevovat sami sebe a současně zůstávat jeden druhému nablízku. A znovu a znovu hledat způsob, jak se v těchto proměnách potkávat.
