Asi málokterý rodič by nad touto otázkou dlouho přemýšlel. Šestiletému dítěti cigaretu nedáme. Víme, že jeho organismus a mozek se stále vyvíjejí, že nikotin vytváří závislost a že tabákový kouř poškozuje především plíce, ale i další orgány. Něco, co prokazatelně poškozuje zdraví a může být součástí světa dospělých, jednoduše nepatří do rukou malého dítěte.
Když ale šestiletému dítěti podáváme chytrý telefon, podobnou otázku si často vůbec nepoložíme. Telefon samozřejmě není cigareta. Hodina s mobilem není totéž jako vykouřená cigareta a bylo by nepoctivé tyto dvě věci stavět na stejnou úroveň. Přesto mají jednu zajímavou podobnost: dáváme dítěti mimořádně přitažlivý podnět v období, kdy se jeho schopnost regulovat vlastní chování, pozornost a emoce teprve vyvíjí.
Možná bychom se proto neměli ptát jen na to, kolik minut denně může dítě strávit před obrazovkou. Možná existuje ještě důležitější otázka: Co by moje dítě právě teď dělalo, kdyby mobil nemělo? Problém mobilního telefonu totiž není jen v tom, co dítěti dává. Možná ještě důležitější je, o co dítě během času stráveného s mobilem přichází.
Dětský den není nafukovací. Čas strávený před obrazovkou je zároveň časem, během kterého dítě nedělá něco jiného. Neběhá, nestaví, nekreslí, neleze po stromě. Možná si nepovídá s rodičem, nehádá se se sourozencem a následně se s ním neusmiřuje. Nevymýšlí vlastní hru, nezkouší něco, co se mu napoprvé nepovede. A někdy se také prostě jen nenudí. Nemusíme přitom dokazovat, že každá minuta před obrazovkou dítěti přímo škodí. Můžeme se začít ptát, jakou zkušenost obrazovka v konkrétní chvíli nahrazuje.
Nuda není porucha dětského dne
Dítě sedí v restauraci a čeká na jídlo, jede autem nebo čeká u lékaře. Rodiče si povídají a ono právě není středem jejich pozornosti. „Já se nudím.“ Pro dospělého je velmi snadné tuto situaci vyřešit. Stačí sáhnout do kapsy a během několika sekund se objeví pohádka, hra nebo video. Problém zmizí. Jenže možná právě problém, který jsme tak rychle odstranili, nebyl problémem, který bylo potřeba odstranit.
Nuda vytváří prázdný prostor a dítě se postupně učí tento prostor něčím zaplnit. Začne pozorovat lidi kolem sebe, něco si vymyslí, položí otázku, začne kreslit, povídá si, protestuje nebo se chvíli vzteká. Nakonec se třeba zahledí z okna. A možná se prostě deset minut nudí. Ani to nemusí být špatně.
Frustrace není nepřítel dítěte
Je přirozené, že rodič nechce vidět své dítě nespokojené. Jenže frustrace není totéž co utrpení. Dítě chce zmrzlinu a nedostane ji, chce vyhrát a prohraje, chce hračku, se kterou si právě hraje někdo jiný. Něco staví a ono to spadne. Musí čekat. Chce odejít, ale ještě se nejde. Nudí se. To všechno jsou malé dávky frustrace a právě v takových chvílích může dítě postupně získávat jednu mimořádně důležitou životní zkušenost: „Je mi teď nepříjemně – a já to dokážu vydržet.“
Frustrační tolerance nevzniká tím, že dítě frustraci nezažívá. Vzniká mimo jiné tím, že dítě prochází přiměřenou frustrací, kterou může postupně, často s pomocí dospělého, zvládnout. A právě tady začíná být používání mobilního telefonu k uklidňování dítěte zajímavé. Telefon totiž funguje. Dítě je naštvané, dostane obrazovku, jeho pozornost se přesune jinam a přichází úleva. Proto je naprosto pochopitelné, že po něm rodič sáhne znovu.
Pokud se ale tento způsob uklidnění opakuje příliš často, může vzniknout jednoduchý vzorec: frustrace → obrazovka → rozptýlení → úleva. Jenže právě mezi frustrací a úlevou se nachází prostor, ve kterém se dítě může učit počkat, pojmenovat, co cítí, požádat o pomoc, samo přesměrovat pozornost, vymyslet jinou činnost nebo se postupně uklidnit. Učí se také něco, co bude potřebovat celý život: že ne všechno příjemné přichází okamžitě.
Výzkumný tým pediatričky Jenny Radesky sledoval 422 dětí ve věku tří až pěti let a jejich rodiče. Častější používání mobilních zařízení k uklidnění bylo v průběhu sledování spojeno s emoční reaktivitou dítěte, přičemž některé vztahy byly obousměrné. Autoři upozorňují, že pravidelné používání telefonu k uklidňování může vytlačovat příležitosti, během kterých se dítě učí jiné strategie regulace emocí.[1] Výzkum tedy neříká, že když dáme dítěti telefon, nenaučí se ovládat. Říká něco jemnějšího a možná důležitějšího: pokud telefon opakovaně vykonává práci regulace za dítě, dítě může mít méně příležitostí tuto schopnost trénovat jinými způsoby.
Podobný obraz přinesla longitudinální studie Caroline Fitzpatrick a jejích kolegů, kteří sledovali 315 předškolních dětí mezi 3,5 a 5,5 lety. Vyšší používání tabletu ve 3,5 letech bylo spojeno s většími projevy hněvu a frustrace o rok později. A vztah fungoval také opačným směrem: větší hněv a frustrace ve 4,5 letech byly spojeny s větším používáním tabletu v 5,5 letech.[2] Může tak vznikat určitý začarovaný kruh: dítě hůře snáší frustraci, rodič častěji použije obrazovku, dítě má méně příležitostí regulaci trénovat a obrazovka se stává ještě lákavějším řešením. Ani tato studie nedokazuje jednoduchou příčinu a následek. Právě tato opatrnost je důležitá – o dětech a mobilech toho dnes víme dost na to, abychom byli obezřetní, ale ne dost na to, abychom rodiče strašili jednoduchými větami o „zničeném mozku“.
Co dalšího může obrazovka nahradit?
Stejnou otázku můžeme položit u řeči. Co by dítě dělalo, kdyby právě nebylo před obrazovkou? Možná by mluvilo. V roce 2024 byla v JAMA Pediatrics publikována studie 220 rodin s dětmi ve věku 12 až 36 měsíců. Výzkumníci pomocí celodenních zvukových nahrávek zachycovali jejich přirozené domácí prostředí. S rostoucím screen time děti v průměru slyšely méně slov dospělých, samy méně vokalizovaly a probíhalo méně vzájemných komunikačních výměn mezi dítětem a dospělým.[3]
To opět neznamená, že obrazovka automaticky způsobí opožděný vývoj řeči. Ukazuje nám ale něco důležitého: obrazovka může mluvit k dítěti, člověk ale mluví s dítětem. Dítě něco řekne, rodič se zatváří a odpoví. Dítě ukáže na psa a rodič se podívá stejným směrem. Něčemu nerozumí, zeptá se, společně se zasmějí. Právě v těchto zdánlivě obyčejných okamžicích se odehrává velká část dětského vývoje. A znovu se dostáváme ke stejné otázce: Co obrazovka právě teď nahradila?
Není obrazovka jako obrazovka
Bylo by stejně nepoctivé tvrdit, že každá obrazovka je pro dítě špatná. Videohovor s babičkou není totéž jako nekonečný proud krátkých videí. Společně sledovaná pohádka, o které si rodič s dítětem povídá, není totéž jako telefon podaný dítěti pokaždé, když začne být neklidné. A kvalitní vzdělávací obsah není totéž jako aplikace navržená tak, aby uživatele co nejdéle udržela u obrazovky.
To potvrzuje i systematický přehled a meta-analýza 42 studií zahrnujících 18 905 dětí. Větší množství screen time bylo v průměru spojeno se slabšími jazykovými dovednostmi, zatímco kvalitnější vzdělávací obsah a společné sledování s rodičem byly spojeny s lepšími jazykovými výsledky.[4] Nejde tedy jen o otázku kolik, ale také co, kdy, jak, s kým – a především místo čeho.
Nejde o zákaz technologií
Bylo by jednoduché tento článek zakončit větou: „Vezměte dětem mobily.“ Jenže svět našich dětí bude digitální. Technologie budou používat ve škole, v práci, při komunikaci i zábavě. Úkolem rodiče proto nemůže být vychovat dítě, které se digitálnímu světu vyhne. Otázkou spíš je, kdy a jak do něj vstoupí.
Světová zdravotnická organizace se u nejmenších dětí ostatně nedívá na obrazovky izolovaně. Její doporučení spojují jeden celek: pohyb, sedavé chování, screen time a kvalitní spánek.[5] To je možná nejrozumnější způsob, jak o celé problematice přemýšlet. Protože hodina má vždycky šedesát minut – a pokud ji dítě stráví jedním způsobem, nemůže ji zároveň strávit jiným.
Děti potřebují běhat, hrát si, spát, mluvit s druhými lidmi a něco tvořit. Potřebují také někdy prohrát, pohádat se, zjistit, že něco nejde napoprvé, čekat nebo se zlobit. Potřebují postupně získávat zkušenost: „Tohle se mi nelíbí. Je mi to nepříjemné. Ale já to zvládnu.“
Možná právě to je jedna z nejdůležitějších věcí, které můžeme dítěti dát. Ne život bez frustrace, ale bezpečné prostředí, ve kterém se učí frustraci unést. A někdy k tomu patří i deset minut v autě, restauraci nebo čekárně, během kterých dítě pronese onu větu, kterou rodiče slyšeli tisíckrát: „Já se nudím.“ Nemusíme ji pokaždé vyřešit a nemusíme pokaždé sáhnout do kapsy. Někdy můžeme jednoduše odpovědět: „Já vím.“ A chvíli v tom s dítětem zůstat.
Protože problém mobilního telefonu možná není jen v tom, co dítěti dává. Možná ještě důležitější je, o co dítě během času stráveného s mobilem přichází. A tak si příště, než dítěti automaticky podáme telefon, můžeme položit jednu jednoduchou otázku:
Co by moje dítě právě teď dělalo, kdyby mobil nemělo?
Odborné zdroje
[1] Radesky JS, Kaciroti N, Weeks HM, Schaller A, Miller AL. Longitudinal Associations Between Use of Mobile Devices for Calming and Emotional Reactivity and Executive Functioning in Children Aged 3 to 5 Years. JAMA Pediatrics. 2023;177(1):62–70. DOI: 10.1001/jamapediatrics.2022.4793.
Původní studie – JAMA Pediatrics
[2] Fitzpatrick C, Pan PM, Lemieux A, et al. Early-Childhood Tablet Use and Outbursts of Anger. JAMA Pediatrics. 2024;178(10):1035–1040. DOI: 10.1001/jamapediatrics.2024.2511.
Původní studie – JAMA Pediatrics
[3] Brushe ME, Haag DG, Melhuish EC, et al. Screen Time and Parent-Child Talk When Children Are Aged 12 to 36 Months. JAMA Pediatrics. 2024.
Původní studie – JAMA Pediatrics
[4] Madigan S, McArthur BA, Anhorn C, Eirich R, Christakis DA. Associations Between Screen Use and Child Language Skills: A Systematic Review and Meta-analysis. JAMA Pediatrics. 2020;174(7):665–675.
Systematický přehled a meta-analýza – JAMA Pediatrics
[5] World Health Organization. Guidelines on physical activity, sedentary behaviour and sleep for children under 5 years of age. WHO, 2019.
Oficiální doporučení WHO
