S Ondrou jsme se setkávali v terapii po dlouhé roky. Když přišel konec terapie, rozhodli jsme se pro netradiční rozloučení – závěrečný rozhovor, kde si otázky a odpovědi vyměňujeme oba. Chtěli bychom tím pozvat všechny zájemce o psychoterapii do atmosféry autentického terapeutického vztahu, který lze v terapii vybudovat.
„Představoval jsem si ho jako velké vítězství"
Ivana: Ondro, před dvěma týdny jste po osmi letech ukončil terapii. Co vám běží hlavou, když se ohlédnete zpět?
Ondřej: Dlouhou dobu jsem se vůbec nezabýval tím, že by ten den a konec terapie měl někdy přijít. Když jsem to v posledních dvou letech terapie již nahlížel, představoval jsem si ho jako významný den, velké vítězství. Den to byl jistě unikátní, avšak překvapivě, ne tak důležitý. Když se ohlédnu zpět na svou cestu terapií, vidím mnoho usilovné práce, která přes občasné nezdary míří správným směrem. Navíc je pro mě krásné mít možnost o této cestě mluvit.
Ondřej: Moje terapie probíhala po více jak 8 let. Jak na vás v průběhu tak dlouhé terapie působily opakované období, kdy se mně, jako klientovi momentálně nedařilo?
Ivana: Terapie není vždycky přímou cestou vpřed. Uděláme krok do něčeho nového nebo přijde další nečekaná výzva a my zkrátka nemůžeme hned pokračovat dál. Potřebujeme postát, a nebo udělat krok zpět. V takových chvílích v naší terapii jsem neztrácela důvěru, že těžkosti překonáte. Snažila jsem se být oporou a stát vedle vás na tom nehostinném místě. Zkrátka tam být s vámi do doby, než naberete další síly.
Covid – nejtěžší období terapie
Ivana: Které období vám připadalo, Ondro v terapii nejtěžší?
Ondřej: Období covidu. Z dnešního pohledu to byla polovina terapie. Dosáhl jsem značných pokroků k cíli více se otevřít lidem, být s nimi, nebýt sám doma. Najednou se svět během krátké chvílie otočil. To, čeho jsem se snažil ze všech sil zbavit, bylo plošně nařizováno a pro danou chvíli se stalo novým standardem. Můj pocit, že to nemá smysl, byl tehdy na vrcholu. Budu si pamatovat do konce života, že jsem od vás dostal pomoc a podporu pro překonání nejtemnějšího úseku mé cesty. Bez čehož bych tu dnes možná nebyl. Ještě jednou díky!
Ondřej: Jednou z věcí, kterou jsem se o sobě v terapii dozvěděl bylo, že si častěji vybavuji špatné vzpomínky než ty dobré. A ty dobré si musím připomínat. Pracujete aktivně se vzpomínkami na proběhlé terapie?
Ivana: Ještě k vaší předchozí odpovědi, Ondro. Na to období, kdy byl covid a vy jste se dotýkal temnoty si pamatuju velmi dobře. Bylo to moc těžké. Bylo mi líto, že vnitřní nesvoboda, které jste se začal zbavovat se postupně stala všudypřítomnou a nedalo se tomu uniknout. Ale taky si vzpomínám, že i přesto jste v sobě nacházel sílu na malé protesty. Myslím, že jste nosil vlastní šátek místo roušky nebo tak něco. A v tom byla naděje. Tedy aspoň se mi tak vybavila vzpomínka z té doby. Je to správně? Takhle nějak je to s těmi vzpomínkami na proběhlé terapie. Vybavují se samy. Někdy nemusí být přesné, ale zachycují podstatu toho, co bylo pro mě důležité, co jsem s vámi prožívala a v čem jsem viděla naději.
Když terapie přestane vyčerpávat – první znamení změny
Ivana: Přemýšlím Ondro, jestli je možné si vybavit, podle čeho jste poznával, že se začínají dít ve vašem životě změny k lepšímu?
Ondřej: Při pohledu zpět tím obecně byla zpočátku intenzivní terapie – každý týden nebo dva. To, že jste se mě ptala a já o věcech přemýšlel a snažil se je hodnotit. To mi samotnému nešlo, protože vše bylo pro mě zakryto těžkými mraky nevyřešených a neřešených věci. Postupně se pak přidávaly dílčí úspěchy, které bylo stejně dobré si zvědomit a přemýšlet o těchto činech jako o úspěších. Velkou změnou byly i nové zájmy, které jsem sdílel s dalšími lidmi – třeba improvizace. Postupně se měnilo i to, že mě terapie méně vyčerpávaly – asi jako když už člověk chodí nějaký čas na cvičení a není po něm zcela vyřízený. Konečně velkou změnou bylo, když jsem potkal nové lidi, třeba v práci, kteří mě neznali z dřívějška. Neznali mé dřívější já, a bylo důležité vidět, jak na ně působím.
Ondřej: Na samém začátku terapie jste mi řekla, že vy děláte terapie rogersovkého typu. Tehdy jsem tu informaci nijak neřešil, založil ji a zapomněl na ni. Při mém výběru terapie vůbec nehrála roli – tou byla pouze blízkost lokace k mému bydlišti. Až v posledních letech jsem potkal ve skupinách další lidi, kteří si prošli nebo jsou v různých terapiích. Někteří zmiňovali jak jim ty, které směry terapií nesedí a nevyhovují. Zarazilo mě, že já jsem to v průběhu své terapie nikdy neřešil. Napadá mě tedy: měl jsem prostě štěstí, že mi moje terapie prostě vyhovovala, když jsem si vybral v podstatě naslepo? Měl jsem to vůbec řešit? Jak poznat že mi terapie sedí?
Ivana: Nějak mi připadá, že do velké míry je výběr terapie věcí intuice. Terapeutických směrů je přes šest set a pořád se vyvíjí a integrují. Současné výzkumy spíš ukazují na fakt, že je důležitější, jak se podaří terapeutovi s klientem navázat vztah nebo jak terapeut dokáže být autentický, než z jakého je směru. Pro klienta je myslím zásadní, řídit se podle toho, jestli se cítí v terapii dobře, jestli mu terapeut sedne a postupně k němu získává důvěru. Pokud hned od začátku necítí, že to je ono, měl by hledat dále.
„Příliš direktivní styl by byl pro mě příliš svůdný"
Ivana: Když bych vám, Ondro, nabídla charakteristiku rogeriánské terapie jako směru, který je nedirektivní, zaměřuje se na empatické přijetí bez jakýchkoli podmínek a od začátku nabízí klientovi důvěru v něj samotného – podobá se to vaší zkušenosti? Nenabízela jsem vám rady ani jasné vedení, napadá mě, že vám to možná mohlo v terapii chybět nebo lézt na nervy?
Ondřej: Ano, přijetí určitě. Nikdy jsem se nebál přijít s tématy do terapie. Jak jste na mě reagovala a co mi nabízela jako možnosti, mě naučilo o věcech přemýšlet jinak, v kontextu a v rámci mých možností. Pak záleží i na období terapie. Zpočátku jsem horko těžko dokázal o věcech mluvit. Na začátku bylo mluvení o věcech to, co jsem potřeboval. Aby mě někdo prostě vyslechl. Důvěra a přijetí bylo to hlavní co jsem potřeboval. Poté postupně přišla fáze “něco s tím udělat”. Dnes zpětně oceňuji, že se během našich rozhovorů podařilo aktivovat mé schopnosti a ochotu řešit životní situace. Příliš direktivní styl – tohle a takhle udělejte – by mohl být pro mě příliš svůdný a zodpovědnost za svůj život bych předal někomu jinému, i když “profesionálce” 
. V poslední části terapie přístup už místy narážel (což jen potvrzovalo, že bude čas skončit). V té fázi jsem rád vyhledával rady – nikoli z pocitu, že je potřebuji a sám to nezvládnu – ale spíše ve formě otevřenosti. Chtěl jsem vědět, jak je možné různé situace řešit. Tak mě napadá že různé formy terapie mohou člověku taky sednout podle toho v jaké životní situaci je.
Ondřej: Z vaší předchozí odpovědi ve mně rezonuje slovo intuice a propojilo se s předchozí odpovědí na směr terapie. Mnohokrát mi vaše vstupy a reflexe toho, co jsem sdílel, pomohly posunout se nebo prolomit zdánlivě začarovaný kruh. Řídila jste se při jejich formulaci někdy svou intuicí?
Ivana: Intuice má v terapii určitě své místo. Zároveň bych řekla, že moje působení na vás byla taková směs intuice s empatií. Permanentně jsem se snažila vžívat do toho, jaké to je “být vámi”. Nikdy to nejde úplně přesně, ale mohu se přiblížit pocitům, které třeba cítíte, ale ještě je nemáte pojmenované a tento svůj prožitek vám nabídnout. Je pak na vás, jestli vám můj popis sedne nebo ne. K tomu se přidává ještě další faktor, a to je moje kongruence, zjednodušeně autenticita. Někdy mám silné pocity já nebo se mi pořád vrací při naší terapii nějaká myšlenka, a tak je zase mohu nabídnout, abych vám třeba ukázala jiný úhel pohledu nebo dodala odvahu k překročení nějakého limitu. Často se mi to stává, když je klient zoufalý a cítí bezvýchodnost. Mám v sobě jakousi nesmiřitelnost, která se staví proti tomu, aby ty destruktivní síly v nás zvítězily a vždy mám velkou potřebu v takových situaci dodávat naději a podporovat síly úzdravné.
Terapie jako lék na pocity samoty
Ivana: Napadá mě, Ondro, že i vy jste se během své cesty stal oporou druhým v rámci svépomocné podpůrné skupiny. Jaké to je pro vás, být v roli toho, kdo pomáhá druhým?
Ondřej: Je to velké vykročení z mé konformní zóny, po praktické stránce něco organizovat a provozovat. Z duševní stránky mi to dává – jako ostatním členům skupiny – otevřenost. Možnost mluvit o problému, prožitku a sdílet ho s ostatnímu. Vědět, že v tom nejsem sám. Zpětně mi to dává i smysl. Tedy že to, co jsem zažil nebyl pouze promarněný čas, i když jsem se z problému dostal. Tím že pomáhám ostatním, dostává tento prožitek nový smysl a pohled. Samotnou kapitolou je to že někomu pomáhám. To nebylo do té doby v mém životě vůbec přítomné. Cítím z toho pocit napojení na další lidi, komunitu. Jde o hezký lék na pocity samoty. Konečně zažívám i pocity vděčnosti, když člen skupiny zmíní, jak přínosný je pro něj pobyt ve skupině.
Ondřej: Z terapie si odnáším i to, že mluvit o problémech a těžkostech je náročné. Můj častý pocit po sezení terapie byl fyzická únava. Přirovnal bych to k hodině tréninku v posilovně. Trenér sestaví plán cvičení a své místo má i regenerace. Jak se v terapii pracuje s energií pro změnu u klienta? A jak u vás jako u terapeutky?
Ivana: Přijde mi, že je to přirozený proces naplněný důvěrou, že změna se postupně bude dít podle možností a tempa každého klienta. Věřím, že změna přijde, nevím ale, jak bude vypadat a jak dlouho to bude trvat. Všímám si tedy drobností, které ukazují, že se něco děje a mluvím o tom. Některá sezení jsou velmi náročná, plná emocí. Hlídám, aby to bylo zvládnutelné, jsem tam. Někdy proces trochu zpomaluji, aby se dal zvládnout. Ke konci sezení se snažím najít dost prostoru pro jakési vzpamatování se, než klient zase vyrazí ven. A taky máme v terapeutovně mísu s bonbony, které jsou k dispozici, jako trocha energie. Svou energii si hlídám hodně, jinak bych klientům nebyla užitečná. Limituji počty sezení, spím dostatečně, relaxuji, hýbu se, chodím do supervize a v různých fázích i do terapie coby klientka.
Změny a začátky – co přichází po terapii
Ivana: Ondro, tak jako skončila naše terapie, chýlí se ke konci i tento rozhovor. Co vidíte před sebou v blízké budoucnosti? Na co se těšíte?
Ondřej: Změny a začátky. Vstupuji do další dekády v životě. Zabydluji se v novém bytě a městě. Těším se na to, že budu žít blíže tomu, jak chci, zpomalím a život si bude více vychutnávat.
Ivano, na závěr rozhovoru chci ještě jednou poděkovat za celou terapii a jak mi v životě nesmírně pomohla. Přeji vám vše dobré a ať se vám daří.
Ivana: Přeju vám, Ondro ať se vám splní vše, co si pro sebe přejete. Děkuji za možnost se s vámi potkávat a také se inspirovat vaší statečností a odhodláním.
